Bosna plná extrémů

Posted on Posted in Výlety

Málokdy se stane, aby nám ještě před začátkem výpravy chcíplo plně naložené auto připravené k odjezdu. Stejně tak se nestává, že jeden účastníků cestou do Bosny vykalí během jízdy 18 piv. Také není zcela běžné jet po dálnici do Sarajeva 40 km / h, protože se z cesty stalo ledové kluziště. A už vůbec nebývá zvykem strávit dva dny z výpravy oproti původnímu plánu o 1000 kilometrů severněji a přesunout se z Balkánu do středu Evropy. Mám za sebou 19 výprav v roli průvodce a takové extrémní podmínky jsem teda ještě nezažil… 😀

bosna

Když se daří, tak se daří! Abnormálně vysoké mrazy způsobují, že nám odchází autobaterka a při pokusu o nastartování motor beznadějně lapá po dechu. Smůla je, že jsme už všichni připraveni k dojezdu a kufr je narvaný k prasknutí. Nikomu se nechce pracně naložené bágly znovu vyndavat a hledat nabíjecí kabely. Nic jiného se však nedá dělat a jeden z účastníků nenápadně využívá situaci a jde na rychlé dvojpivo do Na stojáka. Jmenuje se Michal Škoda a narovinu říkám, že takový exemplář jsem v životě neviděl. Auto je po několika minutách pojízdné. Michal si sedá na místo spolujezdce, čím začíná několikahodinová debata při které nevím, jestli bych měl s autem najet do stromu a ukončit trápení nás všech, anebo jestli si smíchy neroztrhám bránici. Tenhle borec do sebe během následujích dvou hodin do sebe tlačí další 4 zrzky a je pevně přesvědčen, že mi vykecá díru do hlavy. „Už z těch fotek co mi posílal mi mělo být jasné, že je to magor,“ říkám si v duchu a do toho se mě můj spolucestující táže na to, jak se mi líbily ty přihřáté fotky, co mi během posledních pár dní posílal. Téměř každá jeho historka začíná tím, jak se někde opil a neustále má tendenci se sázet o mé bagety. Když do sebe loupe 10. pivo, tak se mi svěřuje, že mě chtěl společně se svými dvěma kamarády na začátek trochu poškádlit a otestovat. To se mu celkem daří a pomalu mi začíná docházet trpělivost. Aby toho nebylo málo, tak cesta do Sarajeva je v kritickém stavu. Teplota atakuje hranici -10 °C a do toho sněží. Silničáři nestíhají odhrnovat sníh, takže místy jedeme krokem a jen doufáme, že neskončíme ve svodidlech. Tímhle stylem se loudáme dobré 3 hodiny, při kterých se má hlava zvětšuje do velikosti horkovzdušného balonu. Není totiž nic lepšího, než mít při cestě po zasněžené dálnici vedle sebe alkoholika, co do vás neustále hustí historky o chlastání. Ráno se již situace o něco zlepšuje a dorážíme do Mostaru. Nakalenej Michal se mě táže na další otázku, ve které figuruje v banku má další bageta. Na dotaz, jestli prý uhádnu jeho přezdívku odevzdaně odpovídám: „Pi*us“. Celé partě kamarádů se rozvítí oči a radostně mi přikyvují. „Jak jsi to věděl?! Máš pravdu, opravdu mu říkáme Pi*us!“ 😀

img_4045

img_4042

DCIM100MEDIADJI_0015.JPG

DCIM100MEDIADJI_0014.JPG

DCIM100MEDIADJI_0004.JPG

Snídaně, prohlídka historického centra a přejezd k olympijským stavbám. V Sarajevu panuje překrásné počasí a Michal do sebe loupe další piva. Zatímco se drápeme na skokanský můstek, tak pan Pi*us zůstává v autě a dává si dvacet. Přicházíme do skokanské věže a užíváme si příjemné atmosféry. Startuji drona a chystám se natočit pár atraktivních záběrů. Několik minut létám po okolí a když už se chystám přistát, zafouká nečekaně vítr. Smůla je, že jsem se zrovna ve stejnou chvíli chystal chytit dron do ruky a prudký poryv větru posílá dron proti zdi. Intuitivně se ho snažím holýma rukama zachránit a výsledek se můžete prohlédnout na fotce níže. Milé děti, nikdy se nepokoušejte chytit dron holýma rukama nebo dopadnete jako strýček Švirda… 😀 V první chvíli si myslím, že mi ostrá vrtule zpřelámala ukazováček. Brní mě v něm a začíná pomalu natékat. Oděrky na kloubech a na palci neřeším a místo toho zjišťuji, že jsem zlámal vrtuli. Náhradní jsem bohužel nechal v Brně, takže mám až do konce výpravy po ptákách. Po krátkém ošetření přejíždíme v olympijskému hotelu, který svými ruinami připomíná populární slovenské sídliště Luník IX. Na večer se přesouváme za naším známým hostitelem Muhou, který má chaloupku v nedalekém pohoří Visočica. Venkovní teplota šplhají až k – 17 °C a v pokoji to není o moc veselejší. Jsem rád, že mám sebou teplý péřový spacák.

img_4075

img_4047

img_4067

Další ráno přichází oteplení a po lavinovém cvičení plánujeme sněžnicový výlet do Bjelašnice. Muha mě varuje, že je na okolních svazích přes 2 metry sněhu a že skoro všude hrozí pád lavin. Radí mi, ať se raději vypravíme na 6 km vzdálený Červený kuk. Poslouchám tedy radu místního a vyrážíme na 12 km dlouhý výlet na nedaleký kopec. Počasí není sice ideální, ale aspoň nám umožňuje se na 5 hodin vyvětrat se sněžnicemi na nohou. Vlastně se z toho stávám poměrně hezký výlet a uvažuji nad tím, jak to asi tak může vypadat na desítky kilometrů vzdáleném Magliči (nejvyšší hora Bosny), kam se za pár hodin chystáme. Jelikož se z výletu vracíme relativně brzo, dostáváme nápad vyrazit ještě jednou na výlet do nedalekého Sarajeva. Neustále chumelí a není divu, že cestou pomáháme jednomu autu vytáhnout se ven ze škarpy. Pohoří Visočica je dost kopcovité a jsem rád, že máme v kufru řetězy. Z původně plánované sauny se nakonec vykrystalizovává výlet za wifi a salátem 😀 Navštěvujeme jeden ze Sarajevských lokálů, kde kontrolujeme předpověď počasí a zjišťujeme, že se má v následujících hodinách výrazně oteplit. Tak se také děje a při návratu zpět na chalupu máme co dělat, abychom vůbec nasadili sněhové řetězy. Naštěstí nám s nimi pomáhá dvojice sypačů, kteří se nás o pár vteřin dříve snažili zabít (chápej to tak, že jsme stáli s autem na silnici s výstražnými světly a oni v plné rychlosti zastavili na posledních 2 metrech)… 🙂 Po návratu na chatu přichází divočina. Pan domácí rozlévá panáky proudem a kromě tanečků s liškou dochází i k intimnímu setkání se záchodovou mísou a riskantnímu pití zapálených panáků. Ještě, že jsem skončil jen u mazlení s liškou 😀

img_4082

img_4076

img_4077

img_4078

Ráno se probouzíme do úplně jiného dne. Polovina sněhu roztála a teplota stoupla o dobrých 20 °C. Nejhorší lavinové podmínky, které mohou nastat. Loučíme se s Muhou, téměř hodinu sundaváme zaseklé sněhové řetězy a za vytrvalého deště přemýšlíme co dál. Napadá mě spásná myšlenky odjet do Rakouska, konkrétně do Raxu. Ostatním se nápad také zamlouvá, takže bereme kramle a celý den trávíme na stejné cestě, po které jsme sem před pár hodinami přijeli. Podmínky jsou opravdu zoufalé a vzhledem k budoucí předpovědi děláme to nejlepší, co za dané situace můžeme. Na dálnici v Maďarsku nás však překvapuje další nečekaná kalamita. Prší a jsou -4 °C. Ze silnice se stává jedno velké, kluzké zrcadlo a dobré 3 hodiny se modlíme, abychom to nepoložili do škarpy. Několikrát musíme zastavit a odstranit led z namrzlého skla. Nic totiž nevidím a opět jedu 40 km / h. Při zastávce na parkovišti mám co dělat, abych při vystupování nespadl na kluzkém podkladu na zem. Cestou míjíme několik autohavárií a dvakrát vyrovnávám drobný smyk. Nakonec se rozhodujeme, že strávíme noc v Budapešti a do hor přejedeme až v sobotu ráno. Luxusní ubytko v centru za 45 €? Nekup to! Při nočním plánování našeho zítřejšího postupu zjišťuji, že v Raxu je trojka lavinovka. Není to sice nic extrémně dramatického, ale raději pokukuji ještě po jiném místě, kde budou ideální podmínky a nebudeme se muset bát, že nám něco slítne na hlavu. Po dlouhém rozmýšlení se nakonec rozhoduji pro Gutensteinské Alpy, které se nachází jen pár kilometrů severněji od Raxu. Lavinové nebezpečí je na úrovni jedna, což značí malé množství sněhu a nízkou pravděpodobnost pádu lavin.

img_4101

img_4102

img_4104

Ráno dlouho neotálíme a chvíli po 7:00 vyrážíme do vesnice Furth an der Triesting. Přebalujeme si fidlátka a před 11:00 vycházíme směrem k chalupě Kieneck. Svit sluníčka nás společně s ideálním množstvím sněhu vyčarovává úsměv na tváři. Trasa se už od začátku nenápadně zvedá a během 11 km zdoláváme téměř 1 100 m převýšení. Polovina trasy se vine překrásným lesním hřebenem, který byl naprostou lahůdkou a jediná škoda byla ta, že přes vysoké stromy nebyl příliš velký výhled. Původně jsme sice chtěli dojít až na hrad Araberg, nicméně nakonec jsme se utábořili už u chalupy Enzianhütte, která je umístěna na překrásném místě s výhledem na okolní kopce. Na večeři si dáváme lahodný vývar s knedlo – vepřo – zelo a navrch rozlučkové čtyřpivo. Chalupa spadá pod Alpenverein, což znamená, že majitel vydělává prakticky jen na jídle a většina nákladů za ubytko připadá Rakouskému horolezeckému svazu. Velice milá obsluha se k nám chová nadmíru pohostinně a rád je odměním tím, že si tu dám večeři, která je mimochodem excelentní. V neděli ráno se probouzíme do překrásného dne a z terasy se můžeme kochat překrásnými výhledy do okolí. Paráda!

img_4110

img_4121

img_4126

Pár minut na to klesáme zpět do údolí a pochodujeme do vesnice Furth an der Triesting, kde jsme nechali zaparkované auto. Pomalu nám tak končí velice neobvyklý výlet do „Bosny“, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Pozitivní je, že se závěr výpravy podařil na jedničku a i přes nepřízeň počasí jsme toho nakonec viděli relativně dost a především si užili spoustu srandy. Díky Michalovi jsem se rozhodl založit v Expedition clubu nový list účastníků. Vedle „shadow listu“ a „black listu“ bych chtěl založit i „must have list“. Tedy seznam lidí, které byste měli mít jako průvodce na své výpravě. Věřte nebo ne, ale už hooodně dlouho jsem se nezasmál tak moc, jako tady s panem Pi*usem! 😀

michal


Fotogalerie
Video – Marshall Malinovskij
Video – vyhazování odpadků

Share on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *