Totesky na sněžnicích aneb nabídka, která se neodmítá

Posted on Posted in Výlety

Rakousko, lázně Bad Voslau. Sedíme takhle se čtyřma dalšíma účastníkama v sauně přikrytí jen ručníkem a z ničeho nic vejde dovnitř krásná pětatřicítka, která si úplně nahá lehne naproti nám. Moc netušíme co to má znamenat, takže děláme jakoby nic a jen po očku šmírujeme její spocené tělo. Jsme na větvi z toho, jak se tu každej promenáduje bez jakékoliv známky studu nahej a jelikož jsme v Rakousku (nikdo nám nerozumí), začínáme si zlehka utahovat z pána sedícího opodál. „Borci, víte že by vaše upocené tělo nemělo přijít do kontaktu s tím dřevěným obložením sauny?“ poučuje nás Pavel. „No já bych spíš zavedl pravidlo, že nesmí moje oči přijít do kontaktu s cizím přirozením,“ podotýkám se smíchem a chvíli na to vylézám z přetopené sauny. Po několika minutách zevlování na lehátku ke mě přichází Tonda s naprosto rozjařeným obličeje. „Ty kráso, ta buchta ležící naproti nám je Češka a prý se královsky bavila! A nejen to… Nabídla nám ubytování u sebe doma!“
Že to zní jak scénář z filmu pro dospělé? Jo.

Využili jsme lákavou nabídku k přespání? No jasně že jo!

rakousko

Rakouské pohoří Totes Gebirge je naprostý ráj nejen pro letní radovánky, ale především pro ty zimní. Přecházíte-li ho na sněžnicích či skialpech, máte příležitost přespat v útrobách místních chalup, tzv. winterraumech a nemusíte sebou vláčet stan. Pokud se alespoň trochu podaří počasí, tak jsou Totesky výbornou volbou na prodloužený výlet a jedná se o naprostou lahůdku. V opačném případě se může jednat o dost nepříjemný risk, protože v některých místech může být orientace velmi náročná i pro opravdové horaly. Výprava má pro mě zvláštní charakter hned ve dvou ohledech. Zaprvé jsem ji vůbec neměl jet a jen supluji Víťu Dubce, který si před pár dny zrakvil koleno. A za druhé se jedná o první výlet s Expedition clubem, kde jedou jenom samí chalani…

img_4140

img_4151

Trip záčíná už ve čtvrtek dopoledne, kdy nabírám šestici účastníků v klubovně a frčíme přes Svatý kopeček (Mikulov) do nedalekého Lidlu. Je potřeba doplnit zásoby jídla a alkoholu, ať nám bez těch bab není smutno… 🙂 Cestou dáváme ještě kratší pauzičku v Linzi, kde koštujeme luxusní gyros za 4 éčka a navštěvujeme největší kostel v Rakousku. Kolem 20:00 dorážíme k jezeru Grundlsee. Stavíme vítězoslavně stany a uspořádáváme menší auto kalbičku. Lámeme do sebe pár škobků a při poslouchání libých tonů kapely „Las Ketchup“ se vracíme myšlenkami do dětských let. Venku padá déšť se sněhem a raději nechci myslet na to, jak čerstvý sníh zamává s doposud únosnou lavinovou předpovědí. Následující den vstáváme kolem 7:00 a po necelých dvou hodinách vyrážíme od expediční káry strmě vzhůru směr chalupa Appel house. Po pár stovkách metrů zjišťujeme, že nám bude sakra vedro. Hodinu na to na nás praží slunko o sto šest a boříme se až po stehna do mokrého sněhu. Idilka. Některá místa nejsou v úplně ideální kondici, takže v největší stoupání přezouváme do maček a necháváme si 15 metrů dlouhé rozestupy. Po několika hodinách se nám daří zdolat 900 metrů vysoký kopec a otevírá se před námi krajina jako z pohádky. Náhorní plošina nás uhranuje svou panenskou čistotou. K chalupě Appel house docházíme až kolem 17:00 a kvůli těžkému sněhu má toho většina lidí plný brejle. Večer se k nám do „wintráče“ připojují ještě dva rakouští strejdové. Dáváme společnou baštu a po přednášce o lavinové bezpečnosti upadáme do hajanova.

 

DCIM100MEDIADJI_0002.JPG

DCIM100MEDIADJI_0011.JPG

DCIM100MEDIADJI_0016.JPG

img_4181

img_4190

V pátek ráno vstáváme v 6:30 a provádíme praktické lavinové cvičení. Sranda je, že ačkoliv vštěpujete účastníkům do hlavy jen pár základních pravidel, tak je stejně při ostrém testu popletou. Zapomenou se domluvit na tom, kdo improvizované akci vlastně velí, nevezmou si do terénu sondu s lopatou nebo mají svůj pípák volně v ruce nepřipoutaný ke zbytku těla. V takových situacích si říkám, že je sakra důležité, aby hlavně mě nezasypala lavina. Těžko se někdo po dvouhodinnovém kurzu naučí správně řídit záchranou akci a jsem zřejmě ze skupiny jediný, kdo by to dokázal ukočírovat. Pár desítek minut na to lapáme po dechu při stoupání pod kopec Redender Stein. Počasí už sice není tak moc idilické jako včera, nicméně je stále příjemně a kromě jednoho nepříjemného traverzu pokračuje vše podle plánu. Po poledni dáváme v sedle pod Wildgößlem pauzičku na oběd a jelikož chytám mobilní datový signál, šlukuji předpověď na další den. Ta není bohužel pozitivní a má přijít velké oteplení. Nechci sice malovat čerta na zeď, nicméně za podobné předpovědi by byl poslední úsek treku velmi nebezpečný… Frčíme dál. Kousek od nás se nad našima hlavama rýsuje několikametrová sněhová převěj. Už na první pohled budí respekt a představuji si v duchu, jaká to musí být rána, když ji sluníčko odstřihne od zbytku sněhu. Na protějším svahu se promenádují kamzíci. Je až s podivem, jak sebejistě kličkují mezi zasněženými skalkami. Široko daleko nikde ani živáčka, jen naše šestičlenná klučičí parta. Tak tohle je ten nejkrásnější relax! 🙂 Před 17:00 docházíme k sympatické chaloupce plné dřeva a také piva. Třikrát hurá! Z vypitých plechovek stavíme mohylu a dáváme si slušně do nosu. Na večer k nám do chaloupky doráží také jeden český pár, který sem dorazil na skialpech. Jsme rádi, že nám dělá společnost také jedna žena. Atmosféra ve skupina byla značně nevybouřená… 😀 Trvďák Pavel jde spát do sousedního iglů. Snad ho v noci nesežerou vlci.

img_4226

img_4224

img_4199

DCIM100MEDIADJI_0041.JPG

Nesežrali ho vlci! Jen nás může sežrat lavina. Teplota vzduchu se už před 8:00 šplhá nad nulu a je tedy jasné, že musíme sejít nejkratší možnou cestou k autu. Poslední původně plánovaná část dnešního dne je totiž i za normálních okolností značně lavinézní, natož dnes. Bereme kramle a scházíme přes jezero Vorderer Lahngangsee (ta němčina je ale krásný jazyk, že?) zpátky do údolí. Na slunku je asi tak miliarda stupňů, takže šlapeme jen v tričku a nejraději bychom se vysvlékli i z kůže. „Takovéhle počasí si představuji začátkem května, ale nikoliv začátkem března… Co to má sakra znamenat?!“ hudruji si pod vousy a vzpomínám na to, jak jsme měli před týdnem v Bosně – 15 °C. Dostáváme se do údolí Vordererbachalm, které mi svou fotogeničností vyráží dech. Připadá mi však podezřelé, že nám neustále nad hlavou přelétávají vrtulníky. „Něco se nahoře muselo stát, protože tohle jinak není normální,“ přemýšlím nahlas a pár minut na to hledíme s Jiřím na protější kopec, kde padá sněhová lavina. V první chvíli se domnívám, že se podezřelý zvuk line z nedalekého kamenolomu. Při pohledu na lavinu mi však dochází odkud vítr vane a nestačím se divit, jak ohromnou silou disponuje matka příroda. Teď už je mi jasné, proč nám nad hlavami létá jedna vrtule za druhou. Dostáváme se zpět k jezeru Grundlsee, dáváme rychlý oběd a vymýšlíme, kam utéct před nepříznivou předpovědí. Rozhodujeme se pro Gutensteinské Alpy, které leží pár kilometrů severně od Raxu. Oblast je mi důvěrně známá už z minulého týdne, kdy jsme museli obdobným způsobem utéct z Bosny (odkaz na článek). Cestou se ještě zastavujeme v oblíbeném Lidlu a také plánujeme večerní sauničku. Shodou náhod se tak tedy dostáváme do lázní Bad Voslau, kde se totálně smradlaví a umaštění pokoušíme ze sebe umýt několik dnů nemytou špínu. A pak se nám zjeví pětatřicetiletá krasavice Jana, která nám nabídne možnost přespání u sebe doma. Tohle člověk nevymyslí!

snimek-obrazovky-2018-04-12-v-13-38-36

snimek-obrazovky-2018-04-12-v-13-38-45

Ona sama to nazývala jako „pomoc krajanů v nouzi“. My jsme si to však v našich hlavách přebrali tak, že je paní Janě doma smutno a má chuť na pár králíčků. Cestou k ní domů totiž zjišťujeme, že je už 3 měsíce sama bez manžela (rozvodějí se) a že musíme být potichu, protože má doma dvě děti. Kvůli špíně a smradu se spokojujeme s místem na zahradě a odmítáme spát uvnitř v obýváku. Jana nás sice zve na skleničku vína, nicméně všichni mají jen silné řeči a nikdo se nemá k opravdovým činům. Před tím než nám dává dobrou noc nám jen letmo ukazuje, na jaké okno (od její ložnice) máme případně zaklepat „…kdyby NĚCO!“ Jdeme spát s pocitem, že tohle byla hodně zvláštní nabídka sexu a raději děláma, jakoby nic. Já se však pár minut po ulehnutí do spacáku soukám urychleně ze stanu ven. Snědl jsem nějakou prošlou omáčku, která se dere nepříjemným způsobem ven. Problém je v tom, že nechci budit slečnu Janu a na zahradě žádný záchod samozřejmě není… Naštěstí to jistí balíček kapesníčků schovaný v autě a nedaleký park. Tímto se omlouvám správci parku Bad Voslau. Bohužel se nedalo jinak :-/ 😀

img_4265

img_4261

Ráno pokračovalo v opět stejné atmosféře. Jana nás staroslivě probouzí se slovy, jestli nechceme snídani a my ji slušně odmítáme. Dělá nám tedy aspoň čaj s kávou a pár minut na to se s obrovským díkem loučíme. Někteří tiše pláčou, jiní v duchu přemýšlejí, jakou skvělou příležitost před pár hodinami promarnili. Co vám budu povídat, jsme v šoku. Jsme tak moc vykolejeni, že si s Jančou zapomínáme udělat alespoň památeční fotku a jediná dokumentace je fotka našich stanů. Depku zaháníme přejezdem do vesnice Kaumberg a podnikáme výlet na nedaleký hrad Araburg. Parádní zřícenina, vedle které můžete za 1 euro spustit kostelní zvon. Lidé z vesnice z nás musí mít radost… 🙂 Chvíli po poledni zvedáme kotvy a jelikož máme spoustu času, stavíme se v Brně na Olomoucké do populární vietnamské tržnice na Pho. Tím končí náš netradiční výlet s odmítnutou nabídkou, která se neodmítá.

Co si myslíte o naši hostitelce Janě? Chtěla si s některým z nás užít příjemný večer? Jak asi vypadal správce parku, který našel můj večerní dáreček? A co na to Jan Tleskač?


Fotogalerie
Původně plánovaný trek
Mapa skutečného treku

Share on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *