Černobyl – ukrajinské Pompeje

Posted on Posted in Výlety

Procházíme dětskou školou, kde se na posledních 30 let zastavil čas. Opuštěné třídy pokryté prachem, rozházeným nábytkem a rozbitými okny naznačují, že se na tomto místě už žádného školního zvonění nedočkáme. Opatrně listuji sešitem popsaným azbukou a sleduji, jak nějaký čtvrťák jménem Andrej dostal z diktátu za tři. O několik místností dál se rozezní zvuk klavíru. Někdo z účastníků se snaží hrát na hudební nástroj, který přežil jadernou katastrofu a podle toho taky tak vypadá. Rozladěný zvuk se line postapokalyptickou budovou a dokresluje už tak mrazivou atmosféru. Vítejte ve městě duchů, Pripjati.

Mělo se jednat o největší jadernou elektrárnu na světě. Místo toho se však 26. dubna 1986 zapsala do historie zcela jiným prvenstvím. Hodinu a půl po půlnoci došlo k výbuchu 4. bloku elektrárny a tím se změnil osud statisíců lidí. Do atmosféry se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, Východní Evropou a Skandinávií do celé severní polokoule. Oficiální počet mrtvých je vyčíslen na 31 osob, neoficiální však dosahuje až desetitisíců osob a dalšího milionu postižených. Už tak závažnou havárii podtrhuje laxní přístup tehdejšího režimu, jenž se snaží katastrofu zamést pod koberec a „ututlat“ ji před západním světem.

„Teprve až 36 hodin po výbuchu autobusy odvážejí obyvatele Pripjati pryč do bezpečí. 36 hodin a celkově evakuace zabrala 3 hodiny. Navíc měli obyvatelé jen 2 hodiny na zabalení několika maličkostí, protože se dle všeho měli za další 3 dny vrátit do svých domovů,“ sděluje mi lámanou angličtinou náš průvodce Yan, zatímco se procházíme po pripjatském náměstí. Později se také dozvídám, že smrtelná dávka kontaminace dosahuje 400 rentgenů. Během prvního dne po katastrofě však vstřebali obyvatelé Pripjati více než padesátinásobek toho, co se považuje za neškodnou dávku. Takovým tempem by všichni obyvatelé zemřeli během 4 dnů. Trvalo celý týden, než bylo z celé 30 km velké oblasti evakuování všech 135 000 lidí.

Procházíme se kolem ruského kola, které je pro zdejší místo jedním z nejtypičtějších artefaktů a přitom vzpomínám na to, co jsem četl na české wikipedii. Město, které je vzdáleno 3 km od elektrárny bylo chloubou tehdejšího režimu. Poskytovalo útočiště necelým 50 tisícům osob, jenž buď přímo obsluhovali nedaleký zdroj energie nebo se jednalo o rodinné příslušníky. Vzhledem k tomu, že průměrný věk obyvatel nedosahoval ani 26 let, přezdívalo se Pripjati „město mladých“.

„Zajímavé je, že se i po výbuchu nadále pokračovalo ve výstavbě dalších dvou reaktorů a že kvůli nedostatku elektřiny byl poslední (třetí) reaktor odpojen z provozu až v roce 2000. Tento bazén byl až do poloviny 90. let naplněn vodou a sloužil jako jedna z atrakcí pro personál, který udržoval elektrárnu po výbuchu v chodu,“ oznamuje nám suše náš ukrajinský průvodce v útrobách plaveckého bazénu. Zatímco naše cesta pokračuje skrz sousední tělocvičnu, všímám si v očích mých účastníků jiskru údivu a překvapení. V některých lidech vzbuzuje uzavřené okolí elektrárny smutek a utrpení, pro jiné představuje především touhu po poznání.

Po obědě v nedaleké kantýně se fotíme u samotného vstupu do elektrárny. K našemu překvapení se tu nachází velké množství dělníků s nasazenými přilbami a z jejich pohledů je patrné, že jsou na turisty zvyklí. Doba, kdy byla návštěva černobylské zóny záležitostí hrstky nadšenců, je dávno pryč a pokud vás láká vidět na vlastní oči děsivou prezentaci lidské síly, je nejvyšší čas se do Černobylu vypravit. Už tak zde potkáváme i další zvědavce.

Při pohledu na dělníky vzpomínám na článek s příznačným názvem „Bitva s atomem“, který jsem před pár lety četl. Popisoval bezprostřední týdny po katastrofě a soustředil se především na odklízení škod způsobené výbuchem. U jedné fotky stálo zhruba tucet horníků nacházejících se u vstupu do štoly. Ruku v ruce s tímto obrázkem stál text: „Vzhledem k sanaci spodní části reaktoru se pod elektrárnou hloubí tunel a kvůli vysoké teplotě pracovníci svlékají ochranné pomůcky a pracují téměř nazí. 2 500 mužů (jedna čtvrtina) se z těchto jednotek nedožilo 40. narozenin. Tato čísla nikdy nebyla zahrnuta do celkového počtu obětí.“ Intuitivně tak hledám pozůstatky důlního tunelu, po kterém tu samozřejmě nejsou památky. Chvíli na to mi náš průvodce Yan sděluje, že při výstavbě první sarkofágu byly povolány armádní zálohy v počtu 600 000 mužů. Když se o těchto lidech snažím dozvědět více, zjišťuji, že se jim říkali „likvidátoři“. Ti měli na starost pracovat tam, kde dálkově řízení roboti vlivem vysoké radiace selhávali. Ačkoliv se jednalo o mladé muže ve věku mezi 20 – 30 lety, více než třetina z nich trpí po zbytek života akutní formou nemoci z ozáření, která nenávratně degraduje buňky. Likvidátoři měli například za úkol vyčistit zbytek střechy 4. reaktoru, kde byla radiace natolik vysoká, že mohli pracovat pouze 40 vteřin a následně byli vystřídáni dalšími kolegy. Nebýt této armády mravenců, jež lopatu po lopatě odstraňovaly jedovaté látky, mohlo by dojít k dalšímu výbuchu reaktoru. Za odměnu jim bylo předáno čestné uznání a 100 rublů (zhruba 100 amerických dolarů).

V dnešní době množství radiace není příliš vysoká, a pokud se člověk pohybuje dle pokynů průvodce, nedostane během dvoudenní návštěvy větší dávku než při rentgenu končetiny. Může za to hromadné dekontaminační čištění všech silnic a jednotlivých budov Pripjati. Nyní je na otevřeném prostranství zhruba stejně vysoká radioaktivita, jako v centru průměrného většího města. Samozřejmě se tu stále nachází tzv. „hot spoty“. Tedy místa se zvýšenou radiací, která nebyla zcela pečlivě vyčištěna. Taková místa jsou označena cedulí s mezinárodním výstražným symbolem. Pár stovek metrů za elektrárnou se nachází Rudý les, o kterém jste mohli před nedávnem slyšet v souvislosti s lesním požárem. Jeho název pochází z doby bezprostředně po katastrofě, kdy ho radioaktivní látky spálily natolik, že zrudl. I přes to, že jde o jedno z nejkontaminovanějších míst na světě, pomalu se zotavuje a uhynulé stromy nahradily nové. Dokonce se stal domovem i několika ohrožených druhů zvířat.

Když je řeč o zvířatech, tak u chladících nádrží potkáváme lišku. Je podezřele přítulná a vzbuzuje v nás pocit, že musí mít vzteklinu. Zatímco cvakají spouště fotoaparátů, zvídavě zkoumá, jestli pro ni nemáme něco k snědku. Evidentně ví co dělá, protože při našem odjezdu se vydává naproti dalším turistům a sebevědomě získává cennou potravu. „Tohle není nic zvláštního. Minulý týden jsem na vedlejší silnici potkal dvojici vlků a také tu máme spoustu divokých koňů, kteří tu byli před lety uměle vysazeni,“ zubí se na mě náš průvodce. Později se také dozvídám, že zatímco zhruba 32. generace hlodavců naučila se zvýšenou radioaktivitou běžně fungovat a netrpí nemocemi z ozáření, například ptáci mají stále problém s rakovinami a slepotou. Zhruba třicetikilometrovému perimetru v okolí elektrárny se říká „zóna“ a do této oblasti se (legálně) dostanete jen s oficiálním průvodcem. Díky tomu se ze zóny stalo ideální útočiště pro ohrožené druhy, kterým se tu bez vlivu člověka překvapivě daří.

Ukrajinští obyvatelé však v zóně nevidí atrakci, ale spíše stigma. K havárii došlo před rozpadem Sovětského svazu a bezprostředně po roce 1991 zbyla na odklízení škod sama. Ke konci minulého století se sice začala lepšit a například nově nasunutý sarkofág byl vybudován díky finanční pomoci celé řady dalších států, v čele s Evropskou unií. Náš průvodce se mi ke konci dne svěřuje se smutnou pravdou, která přetrvává mezi místními obyvateli. „Nejnebezpečnějším prvkem, který vzešel z černobylského reaktoru nebylo cesium nebo plutonium, byla to lež. Lež roku 1986. Lež, která se šířila jako radioaktivita se šířila nejen po celé zemi, ale také po celém světě,“ smutně polyká slinu a pokračuje: „Starší lidé nevěřili v neviditelného nepřítele. Pamatovali si totiž na 2. světovou válku, kdy byli bombardováni německým Luftwaffe a nedokázali uvěřit tomu, že mohou zemřít kvůli neviditelné látce. To je jeden z důvodů, proč v zóně i nadále najdeme žijící starousedlíky. Těm, kterým z oblasti uprchli, se začalo přezdívat první evropští atomoví uprchlíci.“

Přestože černobylská havárie uvolnila tolik radioaktivní kontaminace jako 400 bomb z Hirošimy, byla její celková velikost asi 100 × až 1 000 × menší než kontaminace způsobená atmosférickými testy jaderných zbraní v polovině 20. století. Gorbačov řekl, že Černobyl je obrazem radioaktivity, která se vymkla rukou. Půl druhého roku po havárii v Černobylu odstranil Gorbačov z Evropy všechny jaderné hlavice s doletem 500 – 5000 km. 10 let po výbuchu se celosvětově (s výjimkou Indie) zakázalo zkoušet jaderné zbraně. Černobyl tak neúmyslně odstartoval největší jaderné odzbrojování, které doposud nemělo obdoby. Jen pro představu měla nejsilnější sovětská raketa SS18 horší dopad, než 100 Černobylů a východní blok disponoval 2700 kusy. Černobylská havárie tak neúmyslně přispěla k éře glasnosti (otevřenosti) a jedná se tak svým způsobem začátkem konce Sovětského svazu.

Ironií osudu je, že zatímco jaderná katastrofa na severu Ukrajiny se stala pomyslným milníkem rozpadu SSSR, několik desítek let na to zasazuje Rusko Ukrajině drtivý úder anexí Krymu a válečnému konfliktu na východu země. Při návštěvě Kieva se také dozvídáme další smutnou skutečnost, že nařízením sovětské vlády zemřelo mezi lety 1932 – 1933 sedm až deset milionů lidí (především etnických Ukrajinců). Jednalo se totiž o obilnice Evropy a vlivem diktátora Josefa Stalina byl rolníkům odepřen nárok na vlastní úrodu. Ukrajina tento hladomor oficiálně prohlásila za akt genocidy. V samotném centru Kieva se také kromě památníku hladomoru nachází socha Matky Vlasti. V útrobách jejího monumentálního podstavce nalézáme muzeum Velké vlastenecké války, které kromě 2. světové války poukazuje velkou mírou na přetrvávající konflikt na východu země. Podobná atmosféra čiší z populární náměstí Maidan Nezalezhnosti, kde se v na přelomu roku 2013 a 2014 konaly dlouhotrvající občanské protesty. Po několika dnech strávených v Černobylu a ukrajinském hlavním městě se přemisťujeme do okolí Koločavy, kde na výpravu navazujeme ve značně veselejší vlně a dostáváme se do diametrálně odlišného světa nejen od toho kievského, ale především od toho našeho. Ukrajina je překrásný stát, který jednoznačně doporučuji navštívit, Nachází se tak blízko a přece tak daleko!


Fotky

Článek dokumentující, jak oblast vypadala před / při a po katastrofě

Share on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *