#8. výzva – Polsko. Tatry tak trochu jinak

Posted on Posted in Výzvy

Když jsem začínal s projektem Ultra 26, stanovil jsem si jednu mimo sportovní podmínku. Rozhodl jsem se udělat maximum pro to, abych letos dostudoval vysokou školu. Ve školní lavici jsem tvrdl bezmála 20 let a začal jsem si uvědomovat, jak ve mně studium ničí kreativitu a dravost. Také jsem chtěl školu dokončit co nejdříve už jen kvůli rodině, která mě odjakživa podporuje. Nalijme si čistého vína – ve 26 letech je nejvyšší čas postavit se na vlastní nohy a osamostatnit se.
Tak a je to tu. Dva měsíce jsem kvůli psaní diplomky a učením se na státnice prakticky nevylezl z bytu a výsledkem je titul inženýra z ústavu soudního inženýrství na VUT v Brně. Po dvou dnech oslav a systematické otravy alkoholem jsem se rozhodl sbalit si svých pár švestek a vyrazit do Polských Tater zregenerovat svou zdegenerovanou duši a probudit své zakrnělé tělo.

dav

Polovinu pátečního dne jsem strávil na cestě ke své kamarádce Miriam do Žiliny, odkud jsme se za ranního kuropění přesunuli směr polské Zakopané. Plán byl jednoduchý – vyškrábat se v sobotu na hřeben, přespat na chalupě, v neděli si fouknout svou další ultramaratonskou výzvu, v pondělí vylézt na nejvyšší horu Polska (Rysy – 2 500 m) a pak se na večer přesunout zpět do Brna. Spousta švandy na jeden prodloužený víkend a vzhledem k slunečné předpovědi počasí se nejednalo o žádné sci-fi.

30-6-17_tatry5

Chvíli po deváté hodině se prodíráme nekonečným zástupem Pšonků a přesouváme se pěšmo z parkoviště na okraji Zakopaného směrem NP Tatry. Tiše se modlím, aby ty tisícovky turistů skončily svou cestu 10 m za výstupem z lanovky a my si tak mohli v klidu vychutnat krásu a ticho hor. Bohužel se tak neděje a trvá ještě několik dlouhých hodin, než se na horské stezce ocitáme alespoň na pár minut sami. Horská dálnice se postupně mění v úzký single track a chvílemi musí být člověk na pozoru, aby se mezi nekonečnou hordou kamení a skalních ploten prokličkoval ke značce. Překvápko přichází ve chvíli, kdy přicházíme do horského sedla, ze kterého vedou dolů prudké skalní srázy a jediná schůdná cesta je šplhání po ocelových řetězech. Poláci musí být střelení, když na něco podobného neupozorňují dopředu a nenazývají stezku ferratou. Bez helmy a jištění může být úsek opravdu nebezpečný. Kdybych o vzdušnosti cesty věděl, určitě bych se lépe vybavil nebo bych zvolil nějakou alternativu. Vzrušení z exponovaných úseků trvá však jen několik málo minut a hodinu na to se dostáváme k chalupě „U Polskich Stawów“. Obléhají ji desítky lidí. Volal jsem zde už před třemi dny a bylo mi řečeno, že mají plno až do konce srpna. Můžeme však počítat s tím, že je možnost přespat na zemi. S přibývajícím časem je však jasné, že se strhne mela i o ono zaplacené místo na zemi. Dáváme si na lavičce před chalupou zaslouženého šlofíka a když se v podvečer probouzím, nevěřím svým očím. Chalupa je narvaná k prasknutí lidmi, kteří zde chtějí přespat. Ovšem nejenom na postelích, ale především na zemi a divím se, že recepce i nadále přijímá další zájemce. Je tu místo sotva pro 20 nocležníků a už teď je nás nejméně 50. Roztažené karimatky se nacházejí vedle schodiště, před toaletami, v kuchyňce…všichni tu jsou doslova hlava na hlavě a desítka dalších lidí sedí na schodišti v očekávání, že s příchodem noci se nějaké to volné místo ještě přeci musí uvolnit. Hrůza! Nám s Miriam dochází trpělivost a nacházíme klidné místo na paloučku před chalupou. Mám sice letní hacafráček s komfortem +11ºC, nicméně raději budu mrznout, než abych se dusil v jedné místnosti s další 50-kou nocležníků. Oblékám na sebe všechny vrstvy oblečení, které mám k dispozici, půjčuji si z recepce deku a s vidinou budíčku ve 4:00 upadám do spinkylandu.

30-6-17_tatry3

30-6-17_tatry4

Zbožňuji Tatry. Líbí se mi průzračná plesa v kombinaci s horskými štíty kopců, které se v nich odráží. Je něco magického na tom, když se necháváte na horách uhranout noční oblohou a přitom neřešíte budoucnost. Budoucnost! To je to správné slovo! Právě jsem dodělal školu a každý druhý se mě ptá na to, co budu teď dělat. „Budeš stavař, soudní znalec nebo průvodce? Čím se chceš živit? Tohle přece nemůžeš dělat napořád!“ Jo, nemůžu. Vím o tom, ale právě teď je mi to u zadku a chci nějakou dobu žít přítomným okamžikem. Chci dělat to co mě baví a neohlížet se na názory ostatních. Z nočního blouznění mě vytrhává budík. Jak by to řekl ten ušatý chlupáč z večerníčku? „Vstávat a cvičit!“ Ufff… jak rád bych si ještě pár minut nalhával, že já mám ještě noc… 🙂

30-6-17_tatry6

Půl hodinky na to už to peláším směr pleso s názvem Mořské oko. Cestu znám z loňského podzimu, kdy jsem tudy již procházel a jsem zvědavý, co mi polská výzva chystá na uvítanou. Po hodině intenzivního běhu hledím na klidnou hladinu horského jezera a užívám turistický šábes. O půl šesté ráno potkáte na horách jen mizivou hrstku nadšenců, jejichž počet byste spočítali na prstech jedné ruky hodně nešikovného dřevorubce 🙂 Úvodních 17 km je jeden kratší okruh, v jehož závěru se vrátím zpět k chalupě, kde doplním zásoby a budu pokračovat dál. Rozhodl jsem se běžet nalehko bez jakýkoliv zásob a všechno vybavení si vyzvednout až po návratu do místa startu. Necelých 20 km nepoběžím přeci déle, než nějakých 2 – 2,5 hodiny, ne? No jo, jenomže z původních 17 km se vyklubal půlmaratón s 1 100 m převýšením. Není tedy divu, že mi první část trati zabírá téměř 3 hodiny. Navíc po měsíci učení (a flákání se) není má fyzička na bůh ví jaké úrovni, k čemuž také přispívá fakt, že běžím na jednu housku snězenou ve 4:00 ráno a bez vody. V závěru okruhu dostávám žaket a poslední 2 km jsou už slušně na morál. Z hladového deliria mě vytrhává opičí první pomoc (čti: tyčinka a ionťák Chimpanzee) a po několika desítkách minut jsem ready vyběhnout na zbývajících 24 km trati.

30-6-17_tatry8

Na druhou (delší) půlku výzvy mám již k dispozici celou výbavičku, takže od první chvíle vytahuji své oblíbené Leki hole, s jejichž pomocí zdolávám další 600 m vysoký kopec. V sedle „Krzyzne“ mám tak trochu jazyk na vestě a jsem rád, že mě čeká několikakilometrový seběh zpět do údolí. Tahle cesta nemá chybu! Po chvilce cupitání suťovým polem se ocitám na skalní pěšince, kterou lemují průzračná plesa a majestátní vrcholky hor. Z běžeckého porna (haha) mě vytrhává pomalu přicházející návštěva vlčí smečky, která se mi zakousává do slabin. Zapomněl jsem si namazat citlivé partie vazelínou a krystalky soli startují dílo zkázy. Naštěstí mě panensky čistá příroda uhranuje natolik, že na opruzenou kůži není prostor. Nestačím se divit, jak se mi okolí mění před očima. Z nehostinně kamenné krajiny se pomalu přesouvám do vysokého, bujaře hustého lesa, abych se po chvíli ocitl uprostřed rozkvetlé louky. Hezký to tu mají!

30-6-17_tatry7

Závěrečných 15 km hraji hru na kličkovanou. Připadám si jako zajíc, protož se neustále motám nejen v nekonečném davu turistů, ale také vrávorám v kamenném poli. Jako kdyby nestačilo, že jsou všechny cesty v horách tvořeny kameny, ale Poláci ty kameny cpou i na klasické (šotolinové a hliněné) stezky. Prostě a jednoduše celou cestu vysypou šutry složenými z různých frakcí a spoléhají na to, že o správné uložení se postarají chodidla turistů. Není se tedy čemu divit, že po desítkách kilometrů mám tohohle cupitání plné zuby. Nejen, že každý krok je jiný, ale hlavně musíte být neustále ve střehu, abyste si nevyhodili kotník a všichni na to jen nadávají. Přitom jsou cesty (díky balvanům) natolik ostré, že tu stejně neprojede žádný automobil a smysl celé téhle komedie mi zůstáván neznámý. Kam lidské oko dohlédne, tak vidí turisty kroutící volantem zprava do leva a opatrně našlapující na zrádnou podložku. Kdybych po tomhle běžel 2 hodinky, tak budiž. Ale vzhledem k mé aktuální netrénovanosti je půldenní výběh po takto fakírském podkladu dosti nepříjemný špás. Možná by mohli správci parku používat hlavu… Inu, zdravý rozum je jako deodorant. Lidé, kteří ho potřebují nejvíce ho nikdy nepoužívají.

30-6-17_tatry9

Možná se budu opakovat, ale posledních pár kilometrů proplouvám mezi lidmi a belhám po nekonečném moři kamenní. Do toho se snažím se vztyčenou hlavou čelit vlčí smečce zakousnuté tam dole a ukrajuji poslední kilometry malebné trati. Když se po více než 7 hodinách dostávám zpět do Zakopaného, svítí mi na mých Suuntech 45 km a s úsměvem na rtech přecházím do chůze a pokládám další, tentokrát již 8, výzvu na úspěšnou. Jelikož nemám klíče od auta a Miriam se nachází daleko na hřebeni, směřuje má cesta do nejbližší restaurace, kde si dávám něco na zub a zasloužené podoběhové pivko. Dobrý to je, za mě spokojenost! 🙂

30-6-17_tatry10

Velká pochvala patři Miriam, která se celý den sápala s krosnou, jež byla naložená věcmi na spaní a vyšla mi vstříc ohledně mého výběhu. V podvečer stavíme stan v nedalekém kempu, který se nachází kousek od skokanských můstků a po chutné večeři upadám do komatu. Ráno mě probouzí průtrž mračen a je jasné, že se náš plán vylézt na Rysy s největší pravděpodobností nenaplní. Ze severní (polské) strany se navíc jedná o náročnější výstup, než ze Slovenska a mokrá skála s vidinou bouřky je to poslední, co při šplhání na kopec chcete vidět. Vyvěšujeme tedy bílou vlajku a jdeme navštívit centrum Zakopaného, které nám doposud zůstalo skryto. Jsem mile překvapen, že si město zachovalo svůj historický ráz a zároveň je schopné konkurovat zvučnějším a lépe (zeměpisně) situovaným evropským, horským městům. A ceny tu také nejsou vůbec špatné. Na chalupě seženete hlavní chod v přepočtu za 100,- a čepované pivo za 48,- Kč. Nebudu vám nic nalhávat, dost se mi tu líbí 🙂 Odpoledne se přesouváme zpět do Žiliny, kde chytám vlak do Brna. Tadááá! Tři dny výletu utekl jak voda a pohádky je konec. Takhle nějak si představuji oslavu státnic!

30-6-17_tatry2

Slunce vychází a zapadá každý den. Je jen na tobě, jestli u toho budeš…


Fotky
Harmonogram
Mapa výběhu
GPS výběhu

Share on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *