#18. výzva – Bosna. Z deště pod okap (neuskutečněná výzva)

Posted on Posted in Výzvy

Když spíte na výpravě ve stanu a přijde v průběhu noci bouřka, máte dvě možnosti. Buď si nasadíte do uší špunty, hrajete mrtvýho brouka a nemyslíte na to, že nespíte na zrovna ideálním místě. Nebo si počkáte na vhodné okénko, až blesky nebudou lítat v bezprostřední blízkosti a se všemi účastníky se nahrnete do Faradyovy klece v podobě auta. Ať už si hrajete na tvrďáka nebo berete do zaječích, o kvalitním spánku nemůže být řeč. Problém nastává ve chvíli, kdy chcete vstávat ve 4:00 ráno a uběhnout ultramaraton.

img_2662

Bosna je pro mě ztělesněním Expedition clubu. Neskutečně pestrá země, divokou minulostí a úžasnými lidmi. Vracím se zde moc rád a nemůžu si vynachválit návštěvu Sarajeva, olympijské bobové dráhy, skokanských můstků nebo pětihvězdičkového vybydleného hotelu. Čím jako průvodce jezdím do této oblasti častěji, tím více se nebojím experimentovat a zkoušet nové kousky. Není tedy nic zvláštního, že s Fridtjofem (expediční károu) trandíme po cestách, kde by se mohla většina čtyřkolek jít zahrabat. Ne nadarmo je naším heslem: „Vydej se s námi do míst, která nejsou pro každého.“ 🙂

img_2605

img_2608

img_2619 img_2611

Ať už se nacházíte ve městech nebo na horách, jedno má Bosna společné. Pozůstatky války jsou patrné naprosto všude. V Sarajevu například vidíte fasády domů označkované dělostřeleckými šrapnely a všudypřítomné hřbitovy. Na horách se můžete setkat s cedulí: „Pozor, miny!“ a se zbytky dělostřeleckých opevnění. Ne nadarmo jsem Bosnu ve svém článku překřtil na krásku zjizvenou válkou.

img_2634

img_2640

img_2674

img_2660

img_2649

img_2648

Za předešlé dvě výpravy se mi však nestalo, abychom byli takovým magnetem na opuštěné psy. Při výletu do pohoří Visočica potkáváme hafana, kterého příznačně pojmenováváme Žebro. Je neúnavný a za vylízanou plechovku od tuňáku s námi leze do těch nejpříkřejších kopců. Svahy u nichž se obáváme, že si zlomíme nohu sbíhá s naprostou grácií a během několika hodin se z něj stává maskot výpravy. Den na to přejíždíme pod kopec Maglič, kde při večeři sledujeme příjezd horské služby a dramatickou záchranu člověka, který si při výstupu na nejvyšší horu Bosny udělal cosi s nohou. Vše naštěstí končí happyendem a následující den se probouzíme do nevlídného počasí.

img_2680

Zalézáme tedy do chalupy a trudomyslnost zaháníme čajem a čokoládou. Když se počasí po pár hodinách vyčasí, vyrážíme směr Trnovačko jezero. Dvouhodinová procházka na těžko nás přivádí kousek za hranice, do Černé hory. Stavíme stan a už je relativně pozdě na to, abychom dodrželi původní harmonogram a vydali se na kopec Trnovačko Durmitor. Domlouvám se tedy s účastníky, že si skočíme očíhnout nedaleké salaše s jeskyněmi. Jakápak náhoda, když se k nám po pár minutách chůze připojuje ovčácká fenka, kterou pojmenováváme Princezna. Do kempu se vracíme v ideální dobu, protože začíná pršet. Předpověď na následující dny není zrovna růžová. Dešťová přeháňka s příchodem tmy ustává a nám se daří založit vatru (oheň). Po několika hodince bejkání se pomalu přesouváme do stanů a v napětí očekáváme počasí dalšího dne.

img_2684

img_2686

Jak to říká pan Hrušínský v oné známé scéně? „Chčije a chčije!“ Za těchto podmínek není vhodné, abychom se vydávali na hřeben a pokoušeli se o výstup na nejvyšší horu Bosny – Maglič (2 386 m). Mít feratové sety, mohli jsme na ni rychle vystoupat z druhé (techničtější) strany. Nicméně na to nemáme matroš a vlastně ani počasí. A chodecká trasa je také za těchto podmínek také nereálná. Balíme si svých pár švestek a vracíme se zpět k autu. Přejíždíme do Mostaru, kde se nám dopřává skvělého uvítání v podobě penzionu Omer. Paní (slečna?) hostitelka to evidentně s turisty umí, takže nás vítá několika lahvemi místního alkoholu. Dáváme si do nosu a vyrážíme do víru nočního města. Noční Mostar má své nepopsatelné kouzlo a staré město si všechny okamžitě získává svou pohádkovou atmosférou.

img_2694

img_2695

Ráno nikam nespěcháme a dopřáváme si luxusu v podobě pětichodové snídaně. Díky rezervaci přes Booking.com (kde jsem Genius member) mi dává na výběr, jestli chceme za ubytování 15ti procentní slevu nebo snídani pro všechny. Volím jednoznačně snídani a máme co dělat, abychom se po rozloučení vůbec dokutáleli do auta. Pohostinní lidé! 🙂

img_2703

Přemisťujeme se ke kříži nad Mostarem, který byl několikrát středem útoku místních muslimů a wikipedicky se vzděláváme ohledně místních náboženských poměrů. Při návštěvě poutního místa Medžugorije, kde se údajně před před 30 lety zjevila Panna Marie, se přesvědčujeme o faktu, že i křesťanství mé své mouchy. Přihlížíme davu tisíců lidí modlících se na společné mši a připadáme si, jako kdybychom byli součástí jakési sekty. Pár minut na to se zchlazujeme v nedalekých vodopádech Kravica. Za ten rok co jsem tu nebyl se změnilo místo k nepoznání. Ostrůvky jsou poseté stánky s občerstvením a můžete se k nim dostat přes lávku suchou nohou. „Hezky“ si to tady předělávají k obrazu svému. Je mi z toho šoufl…

img_2706

Jakmile máme varhánky, dáváme si oběd a pomalu se přesouváme k prohlídce městečka Počitelj. Historické město nacházející se podél řeky Neretva je plné osmanských prvků a především vyniká svým bohatým opevněním. Některé budovy jsou stylově zrekonstruovány, jiné na svou opravu teprve čekají. Každopádně doporučuji návštěvu této pevnosti. Poslední památku, kterou chceme dnes navštívit je město Blagaj, konkrétně pramen řeky Buny. Řeka vyvěrá pod 200 m vysokou skalní stěnou a přímo pod ní si mniši postavili klášter. Zajímavé místo, které je však narvané turisty a stačí ho vidět jednou za život.

img_2707

img_2716

Na večer přejíždíme do hor, kde stavíme stany na louce kousek od chalupářské osady a shlukujeme se před deštěm na opuštěné verandě. Seznamuji účastníky s harmonogramem následujícího dne (výstup na Zelenou Glavu) a také s mým nesmělým plánem zdolat trať ultramaratonu. Po 22:00 hodině se poroučím do „peřin“ a sotva zavřu oko, spouští se průtrž mračen a přichází bouřka. Ze začátku ji nepřikládám velkou důležitost, ale když se několikrát vrací a buší sotva kilometr od nás, rozhoduji se nic neriskovat a naháním účastníky do auta. Až na dva přiopilé členy jsou stejně všichni vzhůru a nervózně se převalují ve svých spacácích. Shodujeme se na tom, že za daných okolností nemá smysl na nepříliš dobře chráněném místě dál setrvávat a že raději povalíme domů.

img_2718

Po sbalení mokrých stanů se tedy poroučíme směr Maďarsko. Na silnici potkáváme velké množství vyvalených kamenů a jsme překvapeni, jak se místy za těch pár hodin podemlela půda. S příchodem světla však déšť ustává a domlouváme se nad koupačkou v Maďarsku. Jezero nedaleko Balatonu vypadá jasná volba do doby, než jdeme 300 m bez větších známek strmějšího klesání. Připadá nám to jako parodie na Pupendo a než bys řekl: „Kašlem na to a valíme domů,“ shodujeme se jednohlasně nad našimi budoucími plány a po pár hodinách ukrajujeme poslední kilometry silnice do Brna. Příjemný, ale značně propršený výlet! 🙂

img_2672

img_2627

Text, který jsem přidal na svou facebookovskou fan page: „Plánovaná bosenská výzva se nakonec neuskutečnila. Jel jsem na tuto výpravu v roli průvodce a v takovém případě mám z hlediska výběhu velice omezené možnosti. Musím si vše naplánovat tak, abych neohrozil předem stanovený harmonogram a aby účastníci neměli pocit, že se jim dostatečně nevěnuji. Stanovil jsem si dopředu dvě brzká rána pro potenciální výběh a obě dvě se nesešla s aspoň trochu vhodným počasím. Přes Balkán se posledních pět dní přeháněly přívalové deště a bouřky. Jedna taková bouřka nás včera ve 3:00 ráno vyhnala z kopců nedaleko Mostaru, předčasně ukončila naší výpravu a tím i příležitost zaběhnout si v Bosně svou 18. výzvu. Co se dá dělat… Cesta se však nejlépe měří na přátelích, než na kilometry a z tohoto pohledu jsem se vrátil z Bosny velice spokojen.“


Fotky

Share on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *