#18. a #19. výzva – Nepál a Spojené arabské emiráty (Dhaulagiri trek 2017)

Posted on Posted in Výzvy

Slyšeli jste někdy padat lavinu? Děsivý zvuk připomínající průjezd nákladního vlaku se hromově nese krajinou a přesvědčivě prezentuje svou paralyzující sílu. Je úplně jedno, že se nacházíte na bezpečném místě a celou situaci sledujete hezky zpovzdálí. Když vidíte ohromnou masu sněhu valící se ze svahu dolů, běhá člověku mráz po zádech a zatajujete se dech. V noci je situace ještě nepříjemnější. Ležíte ve stanu zabaleni v teplém spacáku a z nočního bdění vás vytrhne pocit, že na vás padá dům. Problém nastává ve chvíli, kdy se lavina (či sérak) utrhne v kopci nad vámi a vy nemáte dostatek času na situaci zareagovat. Kráčíte si například po jedné straně údolí a z protějšího úbočí se ozve rachot spojený s bílým oblakem dýmu. Nejdříve si říkáte, že je to daleko a že se nemáte čeho bát. Jenomže jakmile lavina dopadne do údolí a roztříští se o zem, rozpráší se široko daleko. Něž se s těžkými batohy stíháme schovat za některou z překážek, pociťujeme účinky tlakové vlny a během několika vteřin zažíváme bílou slepotu. Prudké ochlazení v kombinaci s nulovou viditelností a ledovou sprškou sněhových krystalků v člověku vyvolává pocit paniky. „Nezasáhl nikoho ze skupiny žádný úlomek? Jsou všichni v pořádku?“ to jsou první myšlenky, které člověka po podobném incidentu napadají. Sněhová mlha pomalu opadá a spatřuji své parťáky, jak jsou durch mokří. Promočení, ale díky bohu zdraví.

img_3266

Jsou místa, která si vás podmaní svým kouzlem. Nejsou dokonalá, vlastně naopak – mají spoustu chyb, ale i přes všechny nedokonalosti se sem s radostí vracíte a cítíte se zde skvěle. Přesně takovou destinací je Nepál, kam jsem se (stejně jako loni) v roli průvodce Expedition clubu vydal. Minulý rok nedopadla výprava podle představ (odkaz zde). Po vleklé anabázi s výškovou nemocí jedné naší členky skupiny jsme museli trek kolem Dhaulagiri předčasně ukončit a vrtulníkem se evakuovat zpět do bezpečí. Letos jsem se rozhodli na trek vrátit a s velkou vervou se pokusit o jeho zdárné dokončení. Do Himaláje se vydáváme v šestičlenném týmu v podobě dvou slečen, čtyř kluků (včetně mě) a jednoho místního nosiče. Cestou do Nepálu máme cca 14-ti hodinový čas na přestup v Dubaji, kde se rozhodujeme strávit noc na letišti a s ranním rozedněním se přepravit metrem na prohlídku nejvyšší budovy světa – 828 m vysokého mrakodrapu Burj Khalifa. Celé město na člověka působí futuristickým dojmem a vypadá, jak z nějaké počítačové hry. Nejvíce nepříjemným faktorem jsou vysoké rozdíly teplot mezi klimatizovanými interiéry a exteriéry. Zatímco venku dosahují teploty ve stínu cca 35 °C, uvnitř je to sotva 20 °C, což je pro tělo nepříjemný šok. Nejrychleji rostoucí město světa se může pochlubit celou řadou zajímavých statistik. Tak například každý 5. stavební jeřáb se nachází právě zde. Při pohledu z vyhlídkového patra Burj Khalify vás také zarazí fakt, že v roce 1990 se zde nacházel pouze jeden jediný mrakodrap (v současnosti je jich tu přes 400). Také mě zaujala zajímavost, že v roce 1968 se zde nacházelo pouze 13 registrovaných automobilů. Vzhledem k tomu, jaká se tu nachází koncentrace (luxusních) automobilů se člověk neubrání překvapení. Nadčasové město, které rozhodně stojí za návštěvu! 🙂

img_2900

img_2880

img_2871

Po příletu do nepálského Káthmándú přichází kulturní vystřízlivění. Špinavé ulice plné odpadků, chudoba a nepříjemný hluk nezní zrovna jako lákavá předzvěst překrásného výletu do hor. Když se procházíte turistickým centrem města (Thamelem), neustále odrážíte nekonečné řady nabídek. „Hey mister, smoke something? Hash? Marihuana?“ Jako cizinec jste v jednom kuse středem pozornosti místních obchodníků všeho druhu… 🙂 Špatně se také zvyká na mizernou kvalitu vzduchu a na všudepřítomný dopravní provoz. Za den potkáte tisíce motorek, jež se snaží prokličkovat křivolakými uličkami města a do toho se tlačí osobní automobily. Přehuštěná doprava a nedostatečná infrastruktura způsobuje nekonečné kolony a člověk se musí obrnit trpělivostí, aby vše ustál se zdravým rozumem. Po prvním dni nákupů a vyřizování permitů jsme se následně přesouváme směr Pokhara a dál do Beni. Necelých 280 km dlouhou trasu si drobnými krůčky ukrajujeme po dobu 13 hodin, což vhledem ke kvalitě místních silnic není nic zvláštní. Ba naopak – na místní poměry se jedná o relativně rychlý způsob přepravy.

img_2932

img_2954

Po celodenním natřásáním v minivanu si můj zadek připadá jak naklepanej řízek. Stojí mi snad všechny vlasy na hlavě a nerozumím tomu, co mají všichni proti D1… 🙂 V Beni na nás čeká náš nosič Sagar. Sympatický borec, kterému byste vzhledu tipovali sotva 20 let, ale přitom je mu téměř o 10 let více. Doma ho čeká manželka v pátém měsíci těhotenství a on v rámci zajištění rodiny nosí 30 kg věcí pověšených kolem hlavy. Masakr. Další ráno pokračujeme po boku domorodců busem do výchozího bodu treku – Daharapani. K nohám mi přistává slepice a následující dvě hodiny se sardinkuji na zadní pětce nepálského busu značky Tata. Jestli je takhle nepohodlnej Tata, tak nechci vidět Mamu 😀
Do vesnice dorážíme před 11:00 a jelikož nás ten den čeká jen krátká (šestikilometrová) zahřívací etapa, tak nikam nespěcháme a dáváme si první dal bhat výletu. Hmmm… dal bhat! Tuhle pochoutku budeme jíst dvakrát za den celý první týden treku. Vzpomínám si na loňský rok, kdy nám po těch sedmi dnech lezl ušima a raději bychom si okusovali nehty, než abychom kombinaci rýže se zeleninou (občas i masem) nemuseli znovu baštit. Prej že dal bhat power 24 hour… to jo! 🙂
Berem kramle a ukrajujeme úvodní půltucet z celkových 113 kilometrů. Po dvou hodinách šlapání přicházíme do Dharapani. Malebná vesnička, odkud můžete každé ráno spatřit hřeben Dhaulagiri. Ubytováváme se ve stejném hostelu jako předešlý rok a pan majitel nás okamžitě vítá s otevřenou náručí. Poznává mě na první pohled a hned se pouštíme do vášnivé debaty. Připadám si tu jak u svého (fiktivního) nepálského dědečka na chalupě v Nepálu. Vládne tu pohodová atmosféra a užívám si poslední z volnějších dnů. Ráno nás pohlcuje překrásný výhled na obzor, který lehce nastiňuje směr našeho treku. Šesti a více tisícové kopce se nám producírují na pozdrav. Krása!

img_2973

img_2990img_2977

Zatímco minulý rok jsme první týden treku nenarazili na jediného zahraničního turistu, letos nás doprovází od prvního dne rovnou dvě další skupiny. Jednou z nich je pětičlenná grupa Frantíků a jednoho Fina, kterým asistuje cca 15 Nepálců. Pak tu ještě máme španělsko – francouzský pár, jež mám po boku trojici pomocníků. Nejdříve takové množství lidí vnímáme jako negativum. Nicméně postupem času navazujeme přátelské kontakty a vzhledem k potenciálnímu nebezpečí, které v takto vysokých horách panuje, je vždy lepší mít po ruce další skupinu lidí. Pokračujeme v treku a druhý den je ve znamení brutálního vedra a prvního setkání s pijavicemi. „Džuka džuka“, jak tyto drobné potvůrky domorodci nazývají vypadají jako drobní a především nenápadní červíci. Některé mají velikost sotva 1 centimetr a dají se lehce přehlédnout. Problém je v tom, že je většinou ani necítíte a často si jich všimnete poté, co se k vám přisají a několikanásobně zvětší svůj objem. Obývají především temnější zákoutí vlhkých džunglí, ale můžete se s nimi setkat i na otevřených prostranstvích poblíž obydlí. Zatímco loni jsme se setkali se 4 přisátými potvorami (na celou skupinu), letos jsme každý z nás měli 4 – 5 kousků. Navíc pijavice vyplaví do rány látku na ředění krve, takže vám z kousance chčije dalších půl hodiny rajská. Závěr druhého dne patří vesnici Muri a jejím nadšeným obyvatelům. Už z dálky nás vítají dětské postavy s maskami na obličeji a s překvapením sleduji, jak se oproti loňskému roku zlepšila elektrifikace. Solární panel se nachází na každém druhém obydlí a i zde si můžeme dobít telefon, resp. foťák z elektrické sítě. Mobilní signál tu mám úplně plný, takže i z takové prdelky můžu zavolat domů že mě pijavice ještě nevysály 🙂

img_3016

img_3014

img_3019

img_2994
Muri je poslední větší vesnicí na treku a při cestě dál nás už čekají jen prostě vybavené osady. Cesta se začíná stávat čím dál tím více náročnější a exponovanější. Vlevo prudký svah, vpravo desítky až stovky metrů hluboká propast. Občas si říkáte, co by se asi dělo, kdyby se z kopce nad vámi zřítilo pár kamenů nebo došlo k sesuvu půdy. Každou chvíli totiž procházíme obnaženým místem, kde se utrhl svah a vy jen doufáte, že nepříjemně trčící kameny zůstanou na svém místě. Vlivem pomalého postupu přicházíme do osady Boghara až po setmění a jeden z našich účastníků – Dan se elegantně prosmýká kolem zavřené branky. Následuje ho Michal, kterému radím, aby se branku pokusil otevřít. Mé rady však nerespektuje a při obcházení překážky mu prokluzuje noha a jen tak tak, že se nepropadá až do Austrálie 🙂 V poslední chvíli se chytá bambusového plotu, groteskně třese ve vzduchu nožičkami a my s Danem se mu pokoušíme pomoci. „Hůlky, hlavně mi vemte hůlky,“ křičí zoufale Michal a já mu nervózně odpovídám: „Ser na hůlky, podej mi ruku!“. Po několika desítkách vteřin se Maďar (jak Michala přezdíváme) dostává zpět na nohy a nám ostatním se daří jednoduše otevřít bambusový průchod plotem. Začínáme si uvědomovat, že bychom se bez Maďároše asi pěkně nudili… 🙂 Dáváme noční koupačku, večeři v podobě dal bhátu a po odstranění pijavice z Aničky krku putujeme do spáčova. Náročný den!

img_3028

img_3039

img_3041

img_3044

Jsem zaskočen, jak se tu příroda ze těch 12 měsíců změnila. Pěšina se čím dál více uzavírá do neprostupné džungle, která nemá konce. Když na sebe jako skupina chceme počkat, trvá nám několik desítek minut, než najdeme vhodné prostranství bez většího výskytu pijavic. Dlouhá prudká stoupání v kombinaci s těžkým batohem nevěstí nic dobrého a jsem rád, že den po dni si má záda zvykají na zařezávající se popruhy. Cesta není nějak orientačně náročná, ale občas leží přes cestu spadlý strom nebo sesuv půdy, jež průchod terénem znesnadňuje. Největší oser je vědomí, že táhnu skoro 7 kg jídla, které začnu pojídat až 2. týden treku. Ten první se člověk živí od místních a škudlí si své zásoby do míst, kde není civilizace. 5. den treku se už nemůžete dočkat, až hustý lesní porost skončí a budete se moci naplno rozhlédnout krajinou. Nastavený kolorit z předešlých dní se nějak výrazně nemění a neustále vaše hlava operuje s variantou, že vás zaživa vysajou „džuka džuka“ nebo že v místě sesuvu půdy přiletí kámen velikosti pračky a nadobro zpečetí váš osud. Následující ráno se probouzíme ve výšce 3 100 m a konečně začíná krajina získávat horský charakter. Vysoký les ustupuje pomalu loukám a od výšky 3 500 m začínají jen pláně a kameny. Dopoledne přicházíme k poslednímu obydlenému místu – Italian base campu (3 500 m) a ordinujeme si 1,5 dne naprostého odpočinku, který doplňujeme aklimatizačními výstupy po okolí. Výlet započal ve 1 400 m a o více než 2 kilometry výše je potřeba přizpůsobit naše těla nižšímu tlaku vzduchu. Kemp leží na úpatí západní stěny Dhaulagiri (8 167 m) a každou chvíli slyšíte padající lavinu nebo sesuv půdy. Často se přistihuji, jak jen tupě hledím na obzor a kochám se výhledy. Konečně máme totiž možnost vidět okolní kopce v celé své kráse a užívat si několik hodin naprostého nic nedělání.

img_3121-5

img_3121-8

img_3121-23

img_3121-38

img_3168

V této výšce začíná být alfa omega správná hydratace organismu. Pokud nechcete skončit s otokem mozku nebo plic (oba případy končí smrtí), je nutné do sebe v průběhu dne dostat 3 – 4 litry tekutin. Samozřejmostí jsou výšlapy nalehko o několik stovek metrů výše. Po sedmi dnech přechodu jsou právě aklimatizační procházky hlavní náplní dne. Také si jdeme z dálky očíhnout nejnebezpečnější úsek trati, který se nachází kousek za Italy BC. Strmé suťovisko vedoucí od ledovce k úzké pěšince lemující nekonečné skály. Smýkne se vám noha a zahučíte do řeky hluboko pod vámi, jež ústí do ledovcové jeskyně. No fuj! Takhle prostě nechceš skončit… Dříve tu vedle pěšinka, která byla před pár lety stržena sesuvem půdy. Ani po zdolání nevábně vyhlížejícího kopce nemáte vyhráno. Následujících půl kilometru je zvýšené nebezpečí pádu lavin a kamenů z okolních šesti (a více) tisícových kopců. Jediná cesta přímo pod úpatím nekonečných skal a občas tu dochází ke smrtelnému úrazu. Důležité je přecházet tato místa za ranního kuropění, dokud slunko nepere na zasněžené svahy a neuvolňuje (ne)zamrzlé kameny, resp. laviny.

img_3179

img_3181

wp_20161003_10_42_27_pro

Naše skupina vstává v 5:30, když je ještě tma. Balíme stany a za rozednění vycházíme. Kvůli úspoře času ani nesnídáme a tlačím do sebe jednoho oříškového Chimpanzáka, který mi dodává energii na ranní dávku dobrodružství. Pár minut na to stojím na vyvýšeném místě a koriguji dopravu pod sebou. Kamennou roklí sestupujeme po jednom k ledovci, odkud se následně přemisťujeme pod nepříjemný suťoviskový svah. Přeskupujeme mezi sebou část zásob a opět se po jednom vydáváme strmě vzhůru. Vše nám vychází na jedničku a kameny zůstávají na svém místě. Nejobávanější místo překonáváme relativně rychle a než si stačím uvědomit, že chvílemi balancujeme na úzké skalní římse, cpeme si břuch lahodnou snídaní ve Swiss campu. „Tak tohle jsme zvládli perfektně,“ chválím celou skupinu a přitom sleduji počínání skupiny nepálských nosičů, jež ťapkají v žabkách, či teniskách. Jsou to neskuteční tvrďáci. Postupujeme dále a na Danovi jsou čím dál více patrné stopy výškové nemoci. Bolí ho hlava a necítí se ve své kůži. Láduje do sebe vodu s jídlem a domlouváme se na tom, že pokud se to během hodiny nezlepší, budeme muset vytáhnout lékárničku. Už v úvodu treku trpěl průjmem a vzhledem k jeho více než metrákové postavě mám obavy, aby pohyb ve vysoké nadmořské výšce zvládl. Pochodujeme hlubokým kamenným údolím místy, které důvěrně znám z minulého roku. „Odtud nás nabíral vrtulník, tady je místo poslední večeře a o kus dál jsem házel bobek…“ 🙂 Moc se tady toho nezměnilo a z dopoledního rozjímání mě vytrhává nepříjemný zvuk padající laviny.

img_3187

img_3189

Nejdříve si říkáte, že je to daleko a že se nemáte čeho bát. Jenomže jakmile lavina dopadne do údolí a roztříští se o zem, rozpráší se široko daleko. Něž se s těžkými batohy stíháme schovat za některou z překážek, pociťujeme účinky tlakové vlny a během několika vteřin zažíváme bílou slepotu. Prudké ochlazení v kombinaci s nulovou viditelností a ledovou sprškou sněhových krystalků v člověku vyvolává pocit paniky. „Nezasáhl nikoho ze skupiny žádný úlomek? Jsou všichni v pořádku?“ to jsou první myšlenky, které člověka po podobném incidentu napadají. Sněhová mlha pomalu opadá a spatřuji své parťáky, jak jsou durch mokří. Promočení, ale díky bohu zdraví. Naši francouzští kolegové jsou kousek před námi a jednomu z nich se daří část incidentu natočit kamerou. Jeho mladší parťák skáče v afektu do ledovcové řeky a láme si při tom prst na ruce. Zoufalé situace si žádají zoufalá řešení. O pár minut později se všichni shlukujeme při brodu ledovcové řeky a vyměňujeme si mrazivé historky. Bohužel i teď se nacházíme pár desítek metrů od úpatí osmikilometrového velikána, takže apeluji na účastníky, aby si pospíšili. Následuje výšvih na ledovec a po necelé hodině se dostáváme do Japanese base campu. Řešíme Dana, který nevypadá moc dobře. I nadále si stěžuje na bolest hlavy a vypadá vysíleně. Přitom po dvou dnech odpočinku a aklimatizaci by neměl mít v této výšce problémy. Radíme se s doktorkou a dáváme mu Aspirin proti bolesti hlavy. Pokouší se prolejvat tekutinami o sto šest a na večer se situace díky medikamentům zlepšuje. Ráno sice vypadá o poznání lépe, ale po poradě s ostatními členy výpravy se rozhodujeme poslat Dana i s nosičem zpět dolů. Vzhledem k tomu, že se už cestou do Italy BC potýkal se zdravotními problémy a dvakrát nebyl schopen dojít (v nižší nadmořské výšce) ještě za světla do cílového tábora, není pro celou skupinu bezpečné, aby s námi dál pokračoval. Fyzické rozdíly jsou mezi jednotlivými členy natolik veliké, že někteří čekají v součtu přes 4 hodiny na ty nejpomalejší. Jedna účastnice z neustálého čekání se natolik podchlazuje, že dostává zánět močového měchýře a nemít v lékárně adekvátní antibiotika, mohla by trek také zabalit. Situace není pro mě jednoduchá, protože nikoho nechci posílat předčasně zpět. Nicméně Dan je více než metrákový chlap a kdyby se mu něco stalo, tak ho nemáme šanci unést. Ostatně právě v tomto táboře jsem minulý rok řešil problém s Klárou, která vinou výškové nemoci upadala do bezvědomí a museli jsme ji po ledovci snášet v improvizovaně sestrojených nosítkách. Helikoptéra nemohla kvůli počasí přiletět a kdyby holka zůstala v této výšce dalších pár hodin, tak zemře. Výšková nemoc měla u ní neskutečně rychlý spád a nechci, aby se letos opakoval podobný scénář.

22519447_1732374993448052_8469991918273902896_n

img_3198

img_3204

Po rozloučení s Danem pokračujeme do Dhaulagiri BC. Cesta vede po ledovci, který připomíná výsypku a nestále pochodujeme z muldy na muldu. Za mlhy nebo zhoršené viditelnosti to může být dost peklo, protože se můžete ztratit ve slepé uličce trhlin. Taktika zní: vyjít vždy na kopeček a pořádně se podívat kupředu, kudy je cesta nejbezpečnější a držet se dál od okrajů údolí, kde hrozí pád kamení, lavina nebo zlom séraku. Dýchá se tu už dost špatně a pohyb s tou sviní na zádech není úplně zadarmo. Nechápu, že moji účastníci za tohle platí… 😛 😀 Přicházíme do BCčka (Dhaulagiri base campu) a máme všeho plné zuby. Nacházíme se ve výšce 4 700 m a při každém pohybu funím jako lokomotiva. Navíc pohled do bezprostředního okolí je fekál. Poházené použité bomby, staré lezecké vybavení a pozůstatky ohniště, kde se všeho zbytečného materiálu snažily výpravy zbavit. Nacházíme se na ledovci, který je z větší části pokryt kamením a těžko se hledá ideální plošinka na stan. Po příchodu do kempu tedy následuje dlouhé a úmorné nošení plochých kamenů, na něž se dají příbytky postavit. Všichni jsme na kaši a po jídle nonšalatně relaxujeme ve stanu nebo se družíme s našimi francouzskými kámoši. Do toho občas bouchne o pár stovek metrů dál lavina, takže se rozhodně nenudíme. Každou chvíli slyšíme praskání ledovce pod námi. Nejedná se o nic dramatického – nikdo se nikam nepropadá. Jen to není úplně příjemné a kvůli tomuto praskání a padání lavin si na noc raději beru špunty do uší. Jinak jsou to 3 roky, co se zhruba 300 m od našeho tábora zřítila lavina a usmrtila dvojici československých horolezců

img_3205

img_3225

img_3226

Da dalšího dne se probouzíme s respektem. Respektem a s pocitem, že mě někdo přetáhl po zádech lopatou. Má super úžasná karimatka dostala rakovinu a přesně v 1/3 délky se jí den ode dne zvětšuje nádor biblických rozměrů. Ať nafukovačku otočím jakkoliv, probouzím se ráno jako bezdomovecký ožrala, co strávil noc na lavičce. S prvními slunečními paprsky vycházíme směrem k nejvyššímu místu treku – French passu (5 360 m). Ještě na ledovci potkáváme italského horolezce jdoucího do 1. výškového tábora přímo na „Bílou horu“, jak se Dhaulagiri v sanskrtu označuje. Vypadá to na další překrásný den a celé dopoledne se jen kocháme luxusními výhledy. Posuďte sami, není to pecka? 🙂

img_3229

img_3245

img_3251

img_3252

Se stoupajícími metry pochodujeme čím dál tím pomaleji a s každým krokem cítíme nadmořskou výšku o trochu intenzivněji. Po několika hodinách docházíme do vysněného French passu a i přes silný vítr se kocháme krásou okolo. Pokud úspěšně doklepeme dnešní den a nikomu se neudělá přes noc špatně, tak bychom mohli trek úspěšně dokončit. Cesta ze sedla se zdá být nekonečná. Pochodujeme mírně z kopce a vidíme na kilometry daleko, kde se ne a ne rýsovat náš nejvýš položený kemp – Hidden valley (5 100 m). Po další hodince chůze do něj konečně dorážíme. Mám z této lokality respekt. Nejen, že se obávám vlivu výšky na náš organismus, ale především tu bývá větrno a v noci i kolem -15 °C. Stavíme tábor a z neustálého sklánění v kombinaci s taháním těžkých kamenů se mi motá hlava. Párkrát jsem měl výškovou nemoc a už vím, že takhle se u mě standardně projevuje ve svém zárodku. Jakmile dostavujeme stan, začínám se o sto šest prolévat vodou a pořádně se nakrmit dehydrovanou stravou – mým oblíbeným Mountain Housem. Dávám si lososa s bramborem a na hodinu usínám. Po probuzení je situace o chlup lepší, ale při prudším pohybu hlavou cítím bolest. Není to nic dramatického a domlouvám se s Peťou (pracuje v lékárně), že si vezmu na noc prášek na hlavu. Jdeme spát klasicky brzo – kolem 19:00 ležíme ve spacácích a čekáme na uvítání ve spinky landu 🙂
img_3284

img_3287

Budíček ve 3:00 nikdy nevěstí nic dobrého. Grrrr! Když se navíc probouzíte s myšlenkou, že si dneska opravdu hrábnete a musíte od prvního okamžiku čelit mrazu, tak vám to na náladě nepřidá. Naštěstí si během několika vteřin uvědomuji, že lék přes noc zabral a cítím se o poznání lépe. Hodinu na to už vycházíme směr Dhampus pass (5 200 m), kde vytváříme depozit a vzhledem k ideálnímu počasí v kombinaci se zdravotním stavem skupiny se rozhodujeme vylézt na Dhampus peak (6 035 m). V sedle zjišťujeme, že se v bezprostředním okolí nedá doplnit voda, takže se s Filipem vydáváme kilometr daleko k jezírkům, odkud se na nás z dálky leskne vodní hladina. Blbé dva kilometry nám s ohledem na převýšení zabírají téměř 45 minut a vstříc vrcholu vyrážíme kolem 8:00. Výhodou je, že vycházíme z nejvýše položeného místa, odkud se z treku můžeme na Dhampus peak (neboli také Thapa peak) vydat. Na druhou stranu je trasa o nějaký ten fous delší a zastavujeme se kvůli nabrání dechu každých 50 metrů. Ohledně trasy – dá se vystoupit buď po západním hřebeni (technicky obtížnější a doporučuje se sedák, lano apod.) nebo jít stejně jako my (jihozápadním hřebenem). Technicky je to choďák a nepotřebujeme ani mačky. Jen je to prudkej krpál pokrytej jemným kamenivem, díky čemuž se noha nepříjemně boří a propadá. Jinak pohoda a kromě závěrečných 200 m II. „lezení“ se nejedná o nic obtížného. Teprve až na samotném vrcholu se setkáváme s pár centimetry sněhu a dostavuje se zasloužená radost! 🙂 Upřímně jsem odhadoval šanci na zdolání vrcholu tak na 20 % a samotný výstup na 6 000 m vysoký kopec je jen příjemný bonus.

img_3291

img_3292
Tohle samozřejmě není Thapa peak, ale Tukuche peak (6 920 m) 🙂

mapa_tahapapeak

img_3297

img_3299

img_3305

img_3318

Co se týče permitu na Dhampus peak (300 – 500 USD, dle počtu zájemců), tak ho nikdo nekontroloval a ani si nemyslím, že ho tu někdo někdy čekoval. Zpátky ke stanu se dostáváme kolem 13:15. Některé členy bolí hlava, takže bereme co nejrychleji do zaječích a rozhodujeme se poobědvat až o něco níže. Příště bych si stanový depozit postavil ještě o kousek blíž jižnímu hřebeni. Ono se to nezdá, ale je to docela kus a když pak člověk pokračuje dál, tak se mu to nechce chodit na třikrát. No a teď přichází ta náročnější část… Papírová mapa (tak jako většinu treku) je jen omalovánka a nesedí. Domnívám se, že po pár kilometrech sejdeme o pár stovek metrů níže, kde si v pohodě nabereme vodu z potoka a dáme oběd. Realita je však taková, že cesta vede následujících 8 km ve výšce 5 000 m a pokud si nenaberete vodu ještě pod Dhampus passem, tak máte smůlu a další potok je až v posledním strmém kopci nad Yak Khark kempem. Jdeme přes 3 hodiny v mlze a pochmurnou náladu podtrhuje zamračené počasí. Okolí vypadá nehostinně a nazval bych ho krajinou mrtvých. Za každým horizontem čekáme klesání, ale často se jen chytáme za hlavu, protože kolikrát pěšinka vede spíš vzhůru, než dolů do údolí. Chmury podtrhuje prázdný žaludek. Poslední teplá bašta ve 3:15 a od té doby jsem snědl dvě Chimpanzee tyčky a olizuji se za každým šutrem připomínající jakékoliv jídlo. Poslední dva kilometry jsou strmá stojka dolů, na kterých zpráskáte 700 m převýšení. Co vám budu povídat – vaše nehty na nohou vám za to příliš nepoděkují 😀 Nicméně musíte myslet na to, že pokud se dostanete do prvního kempu (výška 4 250 m), tak už vás poslední den čeká jen 6,5 km sestup do Marpy. Jupííí! A navíc – pokud máte hezké počasí, můžete se kochat výhledem na masiv Annapuren. Přicházíme do kempu, stavíme stany, večeříme a opadáme do „bezvědomí“. Nebe existuje! 🙂

img_3326

img_3327

img_3330

img_3334

img_3335

Následující ráno je jako z pohádky. Nikam nespěcháme, vyspáváme do růžova a na snídani baštíme všechno, co nám přijde po ruku. Někdo třeba dvojitou ovesnou kaši s dvojitou porcí rizota 🙂 Pořád se sice nacházíme ve výšce nad 4 000 m, ale vnímáme to skoro jako nížinu a pohybujeme se zde s daleko větší grácií, než ve stejné výšce před pár dny. Chvíli po 10:00 se loudavým tempem vydáváme na poslední etapu, ve které nás čeká přes 1 400 m sestupu. Kocháme se výhledy a po dvou hodinách klesáme do údolí. Zmákli jsme to! Dokončili jsme Dhaulagiri trek a samou radostí skáču do prvního lokálu pro pětici lahváčů 🙂 600 ml pivo Everest stoupá příjemně do hlavy a s jemnou hladinkou krvi nacházíme ubytování v Paradise Guest House. Lehká alkoholová omámenost nás provází po celý zbytek dne, kdy se jen a pouze přežíráme! 😀

img_3339

Přesun z Marphy do Tatopani bych nazval očistcem. 43 km jedeme 4,5 hodiny. Rychleji (a také bezpečněji) byste snad cestu zvládli pěšky a navíc máme smůlu, že je autobus přeplněný a sedíme v 9 lidech v kabině řidiče. Šnečí rychlostí se suneme po cestě, kterou byste u nás nazvali tankodromem a skáčeme několik centimetrů vysoko. Sedím vedle řadící páky zády k řidiči (jinak mi to prostor ani neumožňuje) a snažím se držet čehokoliv, co se mi jen dostane pod ruku. Kousek nad mou hlavou je umístěná plechová bedýnka s ostrými hranami a mám co dělat, abych si pomocí ní neprovedl biopsii mozku. Do toho zvířený prach a vedro jak ve skleníku… Jsem rád, že tahle vyčerpávající cesta končí v Tatopani, kde se nachází horké prameny. Kvalita prostředí horkých pramenů není bůh ví jaká. Holky se zapřisáhly, že do nich nevlezou a my s klukama to ráno za 150 rupek testujeme. Přijít tu na ně hygiena, tak nevím nevím… 🙂 Následuje cesta do Beni. 22 km zvládáme za další 2 hoďky. Vyzvedáváme Dana s nosičem a po obědě se přemisťujeme do Pokhary (80 km / 3 hodiny). Na večeři skáčeme do thajské restaurace s názvem Pho na pho a cestovatelsky znaveni putujeme do pelechů. Po nepříliš kvalitním spánku způsobeným hlučnou ulicí se vydáváme na vyhlídku Sarangot. Vycházíme však pozdě a jelikož jdeme až z centra města na vyhlídku pešky, z hor vidíme prakticky kulové… Aspoň jsme se hezky prošli 🙂 Výhledy si však zlepšujeme následující den, cestou na autobus. Paráda!

img_3354

img_3369

O něco menší paráda je bezmála 13 hodinový přejezd do Káthmándú. Zařekl jsem se, že příště už tuhle otravnou cestu nepodstupuji a že raději poletím. To poslední, co po náročném treku chcete je, abyste se další 3 dny mačkali v autobusu cestou do hlavního města. V Káthmándú máme ještě pár dnů čas. Nikomu se však nechce už nikam zdlouhavě přejíždět, takže je trávíme procházením pamětihodností, gastronomií a nákupy. Někteří navštěvují stúpu Boudhanath (UNESCO), či staré město, jiní jdou na prohlídku místa spalování mrtvých. Možností je spousta a po klidu na horách zažíváme kulturní šok. Já se vydávám zdolat jeden ze svých ultramaratonů, který jsem si na výpravu v Nepálu naplánoval.

img_3429

Když jsem vymýšlel ultramaratonskou výzvu v Nepálu, chtěl jsem ji absolvovat na horách poblíž osmitisícových velikánů. Jenomže podobná sranda vyžaduje kvalitní aklimatizaci, která zabere několik dnů (až týdnů) pobytu ve vysoké nadmořské výšce. Navíc jsem řešil problém s běžeckýma botami, které jsem sebou nechtěl táhnout na 15 denní trek, když už tak mám na zádech potvoru vážící 23 kg a nulové místo. Musel jsem se tedy spokojit s tím, že si zaběhnu lauf až po návratu zpět do Káthmándú. Fór nastal ve chvíli, kdy mi někdo ukradl (nebo si vypůjčil?) mé běžecké Inov-8 kraťasy a o pár dní později se z čistírny nevrátila má oblíbená Buff čepice. Nicméně jsem tuto „nenápadnou“ sabotáž vnímal jen jako nedorozumění a koupil si v přepočtu za 150,- Kč fejkové Northfejsy 🙂 Ty se však nakonec ukázaly být jako špatná volba pro mé citlivé pozadí a ano, po několika minutách běhu mi rozedírají prakticky vše, co jim stojí v cestě 😀

img_3433

Zpátky k trati. Okolí Káthmándú je slušně kopcovité, takže jakmile se propletete spletitou džunglí zaprášených ulic plných odpadků, čekají vás příkrá stoupání a vysoká vlhkost vzduchu. Přiznám se, že po 3 týdnech absence běhu jsem slušně na kaši a nepomohla ani vysokohorská příprava v podobě treku. Naštěstí startuji ještě za tmy (před 5:00), takže se z větší části vyhýbám 30 °C výhni, která v okolí Káthmándú panuje. Po 6,5 hodinách se s opruzeným zadkem dovrávorávám zpět na hotel a slibuji, že už nikdy v životě nepůjdu v Káthmándú běhat. Všudepřítomný prach, odpadky a toulaví psi nejsou zrovna ideální kulisa pro podobnou srandu. Jo a taky potkávám hada. Normálně se plazí po ulici, jako kdyby se nechumelilo a všichni ho obíhají obloukem 🙂 18. výzva úspěšně splněna! Třikrát hurá!!

img_3432

img_3431

Následující den odjíždí moji účastníci domů a já zadržuji slzičku smutku. Kecám – šel jsem se hned samou radostí opít! 😀 Zase kecám… Poslední dva dny pobytu věnuji nákupům, psaním pohledů a nasáváním (atmosféry města). Hodně spím, baštím a připravuji své tělo na další opičárnu, jež mě cestou domů čeká. Absolvuji totiž v Dubaji další ultramaraton, který se celý odehraje během nočního 11-ti hodinové čekání na letadlo do Prahy.
Když se řekne Dubaj, většina lidí si představí symbol luxusu – majestátní mrakodrapy, přepychové automobily a město uprostřed pouště. Já si v první řadě představím 15-ti kilometrový běh s 10-ti kilovým báglem na zádech. Z Káthmándú do Dubaje lítá „úžásná“ aerolinka Flydubai. Jedná se sice o nízkonákladovku, ale tváří se jako plnohodnotná letecká společnost, která má v Dubaji svůj vlastní terminál (nebo aspoň to tak vypadá).  Tento terminál však nedisponuje úschovnou zavazadel nebo zamykacími skříňkami. Takže abych se mohl naplno věnovat nočnímu laufu, musím se nejdříve postarat o své příruční zavazadlo. Pahorky efektivně schovávám před letištěm v křoví a rozbíhám se k 7,5 km vzdálenému terminálu 1, který úschovnu zavazadel provozuje. Jasně, můžu si vzít tágo, ale nechci riskovat, že mi za 15 minut jízdy nasádluje řidič pětikilo…
Mám  naplánovanou trasu lemující okraj města s kapkou exotiky v podobě polní cesty kopírující duny. Peripetie se zavazadlem mi však trochu přehazuje plány a také netuším, jak bych to logisticky zvládl s vodou. Dokonce i v noci je v Dubaji kolem 30°C a vlhkost kolem 80°, takže v pohodě vypijete litr za hodinu. Tričko mám mokré rychleji, než byste řekli: „Kurňa, to je ale vedro!“.
Nebudu to nějak protahovat. Běhat po Dubaji je přesně to, čemu se chce každý milovník ultra trailu vyhnout  Bohužel mě už tlačí natolik čas ke splnění projektu, že musím volit takto silovou metodu. Všude asfalt, silnice a betonová monstra. Zážitek určitě zajímavej, ale opakovat ho (stejně jako lauf v Káthmándú) nechci. Celkem 49 km – ufff… Zkrátka a dobře znám lepší způsob, jak si zkrátit přestup na letišti  Jo a jen tak mimochodem během těch 4 absolvovaných letů jsme s Flydubai nedostali zdarma ani napít. Raději se tomuto dopravci vyhnout!

img_3510

img_3512

img_3516

img_3519

Co říci závěrem? Jsem neskutečně rád, že nad námi letos příroda smilovala a dovolila nám prostoupit překrásným Dhaulagiri trekem. Výstup na šestitisícový Dhampus peak byl už jen samotnou třešničkou na dortu, který byl oproti loňskému roku příjemnou satisfakcí. Zpětně mě sice mrzí, že jsem musel jednoho z našich členů poslat předčasně z treku, nicméně jsem přesvědčen o správnosti tohoto rozhodnutí. S několikatýdenním odstupem vím, že se příští rok chci do Nepálu podívat zase, nicméně na jiný přechod. Dhaulagiri už znovu nechci pokoušet. Kdo si hraje s ohněm, jednou se rozhodně spálí… 🙂


Odkaz na fotky
GPS treku (den po dni)
Odkaz na harmonogram a zajímavosti
Odkaz na vybavení

Odkaz na mapu treku
Rozpočet, další tipy – na požádání (napište mi mail nebo komentář pod článkem)

Share on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *