#20. výzva – Chorvatsko. Ze zimy do jara a zase zpět

Posted on Posted in Výzvy

To si takhle běžíte po lesní cestě, kolem sebe máte půl metru sněhu a zničeho nic se před vámi objeví medvědí stopy. Chvíli stojíte na místě, v duchu vyhlašujete hnědý poplach a když se zase rozběhnete, neustále máte pocit, že vás „něco“ sleduje. Těžko uvěřit, že se nacházím v Chorvatsku kousek od mořského pobřeží, kde se ještě před pár týdny vyvalovalo tisíce Čechů v plavkách s lahváčem v ruce. Nikdy jsem moc na medvědy nevěřil, ale asi začnu! 😀

img_0140

V úterý večer se vydávám v roli průvodce směr chorvatský Velebit. Jedná se o nejmladší chorvatský národní park, který je dlouhý 140 km a široký až 30 km. Pro Chorvaty se jedná o symbol svobody, jejich bouřlivých dějin a lze říct, že je horstvem jejich srdcí. Tohle vápencové pohoří se tyčí v bezprostřední blízkosti Středozemního moře a nabízí překrásná panoramata na vodní hladinu.

img_0011

img_0030

img_0027

Po několikahodinové cestě přijíždíme kolem páté hodiny ranní do městečka Senj. Už cestou sem jsme si nemohli nevšimnout sněhových jazyků, které se nám snažily naznačit, že zima dorazila už i na Balkán. Kdyby jenom zima… Otevírám dveře našeho expedičního bouráku a silný vítr je rozráží dokořán, div se neurvou. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy zažil takový vichr a mám co dělat, abych se vůbec udržel na nohou. S účastníky dáváme snídani, dokupujeme zásoby a po výměně peněz se přemisťujeme do nástupního místa treku, vesnice Gornja Klada. Chvíli po deváté hodině vyrážíme vzhůru do hor a už při procházení vesnicí nás jeden domorodec varuje, že je na hřebeni 40 cm čerstvého sněhu. „No co, přece to nezabalíme, ne?“ říkám si v duchu a hledím na nebe. Daleko více mě totiž trápí silný nárazový vítr, který na horách umí udělat slušnou paseku.

img_0047

img_0069

img_0057

img_0053

Postupujeme pomalu krasovou oblastí a od 700 metrů nad mořem začíná být pocukrováno. Nejdříve se na zemi nachází jen občasný poprašek, ale s nastoupanými metry se zvětšuje i množství sněhové nadílky a začíná být nad slunce jasné, že na hřebeni nás čeká mordor. Od 1 000 metrů musím velice pečlivě volit trasu. Sněhové návěje dosahují místy přes půl metru a několikrát se zasekávám po pás v ledovém objetí. Většina z nás nemá sněhové návleky a ani nedisponujeme sněžnicemi. Měli jsme totiž za to, že nás čeká pohodová podzimní procházka a dokonce jsem chtěl zde vyrazit jen na lehko v teniskách. Ještě, že jsem tak neudělal, protože bych měl jednoznačně omrzliny na nohou. Když se po pěti a půl hodinách dostáváme do bezprostředního okolí chalupy Zavižan, máme všeho plné zuby. Výškoměr na hodinkách mi ukazuje, že jsme zdolali necelý 1,5 kilometru převýšení a prokřehlé prsty na rukou mají vůbec co dělat, aby zabrali za kliku. Naštěstí je otevřeno a nemusíme tedy spát venku na vichru a mrazu. Vnitřek chalupy je vybaven přímo ukázkově. Několik paland, kuchyně, kamna a pan domácí, který na své království svědomitě dohlíží. Ubytko na posteli tady stojí 80 kun / noc (280,- Kč) a po zabydlení uvažujeme, co si počneme další dny.

img_0079

img_0087

Nakonec se shodujeme na faktu, že za takových podmínek nemůžeme pokračovat po hřebeni dál a domlouváme na variantě, že následující den podnikneme výlet po okolí, znovu přespíme na chalupě a třetí den sejdeme nějakou cestou zpět k autu. A tak se taky děje. Druhý den treku podnikáme výstup na dva indeticky vysoké kopce Veliki Zavižan a Veliki Pivčevac (1 676 m). Opět se brodíme místy až po pás ve sněhu a náročné podmínky umocňuje občasná ztráta značené stezky. Místy tedy dupeme na přímo náročným terénem a propadáme se do navátých převisů nacházejících se v okolí skalek a kamenů. Po šestihodinové rubačce docházíme promočeni zpět do chalupy.

img_0090

img_0091

Čtvrtý den výpravy vstávám před šestou a za půl hodiny se vykrádám v běžeckém oblečení neslyšitelně z chalupy. Rozhodl jsem se totiž, že zaběhnu pro auto ke kterému vede z druhé strany kopce více než 40 km dlouhá cesta. Ze začátku se mi běží hrozně. Mlátí do mě vítr hlava nehlava a je mi špatně od žaludku. Ráno jsem se totiž brutálně přejedl a přepil. Nemám totiž rád, když sebou na výběh táhnu velké množství věcí… Proto se někdy před opravdu dlouhým laufem pořádně naperu a pak nepotřebuji 2,5 hodiny vůbec jíst nebo pít. Cesta je celá zamrzlá a místy mám co dělat, abych si nenatloukl čenich. Po 7 kilometrech však spatřuji na cestě před sebou obtisky medvědích pacek a začínám mít nahnáno. Doposud jsem poslouchal hudbu na sluchátkách z telefonu, ale od této chvíle se snažím být maximálně ostražitý a hudbu úplně vypínám. Neustále mám pocit, že se na mě musí méďa každou chvíli vyřítit a neuplyne 200 metrů, abych se neohlížel za sebe. Po 17 kilometrech běhu se dostávám zpět do civilizace. Sice všude na cestě leží sníh, ale už si nepřipadám jako medvědí jednohubka a i počasí se začíná pomalu umoudřovat. Po třech hodinách běhu začínám dostávat hlad, takže do sebe soukáme Chimpanzee tyčku a novinku – opičí gelík. Po několika dalších minutách cítím efektivitu rychlých cukrů a opět se cítím o pár kilometrů mladší. Občas zvedám hlavu a nechápavě hledím na horizont. Zatímco mám zprava moře, nalevo se tyčí vysoké kopce pokryté bílou čepicí. A tou čepicí nemyslím jen sníh, ale především jeden obrovský mrak, který připomíná ledovec. Tenhle ledovec tam už straší nepřetržitě třetím dnem a znepříjemnil nám výlet do Chorvatska. Zatímco na hřebeni je pod nulou, fouká silný vítr a vidíte se sotva na špičku nosu, tady dole je jak na jaře. Sluníčko svítí o sto šest a i přes silné nárazy větru si výběh opravdu užívám. Ačkoliv přecházím v prudkých stoupáních do chůze, nezaznamenávám žádnou velkou krizi a po 4,5 hodinách dorážím k autu. Pohodový výběh! 🙂

img_0092

img_0121

img_0108

Beru auto a otáčím se zpět po stejné cestě směrem k chalupě Zavižan. Jedu totiž naproti účastníkům, kteří mi berou dolů mé věci… Potkáváme se a hodinku na to dorážíme na obědo-večeři do jedné z místních restaurací. Po vydatném jídle frčíme na konec našeho původně plánovaného treku a zde zjišťujeme, že ani tady pěší výlet nebude úplně ideální. Bereme tedy do zaječích a vydáváme se více na jih, k národnímu parku Paklenica. Paklenica je dvojice krasových říčních kaňonů, které lemují výrazné skalní útvary. Také zde najdeme jeskyně a komplex štol sloužících jako úkryt pro Josipa Broze Tita během roztržky mezi Sovětským svazem a Jugoslávií na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. V místě nástupu na trek vypadá kaňon nevinně. To se zhruba po hodině chůze mění a šplháme po čtyřech kamennými kaskádami strmě vzhůru. Cestu nám také znepříjemňuje říční tok, který se nedá místy překonat suchou nohou a musíme jej brodit naboso. Naštěstí se aspoň počasí udobřuje. Nefouká a na sluníčku je jak na jaře. Krásná vycházka, která je zakončená místy, kde se natáčel populární film o Vinnetouovi. Na večer se přemisťujeme do oblasti Plitvických jezer a cestou si ještě dáváme gáblík v restauraci, kde se přejídáme k prasknutí. Parádní den! 🙂

img_0148

img_0213

img_0206

img_0196

img_0177

img_0160

img_0157

Neděle je ve znamení prohlídky Plitvických jezer, která jsou překvapivě také pod sněhem. Věděli jste například, že se v tomto národním parku ještě doposud nacházejí neodstraněné miny z Jugoslávské občanské války? Dokonce se zde v roce 1991 bojovalo… Každopádně se jedná o překrásné místo, které mohu jednoznačně doporučit. Jen pozor na extrémní množství turistů, kteří park navštěvují. Je to vážně maso 🙂 Chvíli před polednem se vydáváme na cestu domů a musím říct, že i přes nepříliš lichotivé počasí se mi výprava do Chorvatska líbila. Měla své kouzlo.

img_0218

img_0227


Fotogalerie

 

Share on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on Twitter

2 thoughts on “#20. výzva – Chorvatsko. Ze zimy do jara a zase zpět

  1. Ondro super článek , parádně zpracovaný .. vše shrnuto i pro nás popsaný , co vše jsme prožili jak báječně jsme se měli , díky Lenka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *